Petr Honzejk: Nedostatek škol jako symptom nemoci českého státu
V Praze se na žádnou střední školu nedostalo 16 procent dětí, které se na ně hlásily. Jistotu gymnaziálního studia pak v metropoli neměly ani děti, které u přijímaček získaly 90 bodů ze 100, když přitom v jiných částech země stačilo často i pouhých 40. Je to do očí bijící nespravedlnost, jak připustil i ministr školství Mikuláš Bek.
My můžeme dodat, že je to nejen selhání systému, ale i dokonalá demonstrace základního problému Česka, tedy totální neschopnosti uvažovat a hlavně jednat koncepčně a připravit se na cokoliv, co přesahuje hranice odpovědnosti jednoho úřadu a horizont jednoho volebního období.
Čtěte také
Každý nejméně 14 let věděl, že se silnějšími populačními ročníky bude na školách potřeba víc míst. Každý také věděl, že problém bude hlavně v Praze, protože do ní a do jejího okolí se stěhují desetitisíce lidí ročně. A co kdo udělal, aby se problém včas vyřešil?
Nikdo neudělal nic. Všichni se jen vymlouvají. Vedení Prahy tvrdí, že za nic nemůže, protože pro pražské děti by bylo míst dost, kdyby se do škol v metropoli nehlásily děti ze středních Čech. Střední Čechy, které nepostavily školy v okresech Praha-východ a Praha-západ, kam se stěhuje stále víc lidí, pak tvrdí, že za nic nemohou, protože nikomu přece nelze zakázat, aby se na školu hlásil, kam chce.
Čtěte také
A oba kraje svorně hartusí, že jim stát nedal extra peníze na nové školy. Na což stát odpovídá, že za školy jsou přece odpovědné kraje a ty si musí říci, co je priorita. Takže za to taky nemůže. Průšvih je tady a odpovědný není nikdo.
Když se podíváme, jak funguje veřejná zpráva v celé zemi, musíme říci, že to asi ani jinak dopadnout nemohlo. Každý si u nás hraje jen na svém vlastním písečku, nikdo nevěří nikomu, instituce nespolupracují, řešení průřezových záležitostí dlouhodobého rázu se jen předstírá. Máme sice na všechno tucty koncepcí, ale v praxi skutek utek.
Čtěte také
Problém nedostatku škol pro děti v Praze a středních Čechách má stejné kořeny jako další bolesti Česka: Nedostavěné dálnice, nedořešená energetika, přebujelá byrokracie, důchodový systém před havárií, roztříštěná a podfinancovaná věda. Cokoliv, k čemu je potřeba elementární shoda a ochota táhnout za jeden provaz, se u nás nedaří.
Opakování za rok
Má to nějaké řešení? V ideálním světě jistě. Stačilo by, aby si česká politická reprezentace všech barev a všech úrovní společně sedla a řekla si: Tahle země má problémy, které vidíme všichni, a už nemá cenu se dohadovat, kdo za ně může.
Pojďme si definovat priority, na kterých budeme spolupracovat, například školství a infrastruktura, a politický souboj povedeme jenom v jiných oblastech. Jenže v ideálním světě nežijeme, a tak se nic takového nestane.
Takže za rok se bude problém nedostatku škol, coby viditelný symptom nemocného státu opakovat. A všichni si budeme moci opět zalamentovat, jak nespravedlivě a podivně to v Česku vedeme. Přičemž za to samozřejmě mohou vždy ti druzí.
Autor je komentátor Hospodářských novin
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
