Petr Honzejk: Inkluze ve školách jako test české demokracie
Ministryně školství Kateřina Valachová kapitulovala. Projekt inkluze, tedy společného vzdělávání všech dětí, bez ohledu na to, zda jsou takzvaně normální, nebo postižené či znevýhodněné, se nerozjede v září, jak původně chtěla, ale fakticky až za dva roky.
Školy, které usoudí, že by měly se sloučenou výukou problémy, mohou start inkluze o dva roky odložit.
Na jednu stranu je to dobře. Projekt není na sto procent připravený, školy nemají pro postižené děti dostatek asistentů, nejsou peníze na mentory, jež by učitelům radili, jak si mají počínat v nových situacích a tak dále. Všude to neplatí, některé regiony jsou připraveny lépe, ale celkově žádná sláva. Nemá cenu, aby ministryně Valachová tlačila inkluzi silou a riskovala karamboly.
Na stranu druhou ale nucený odklad inkluze potvrzuje nepříjemnou skutečnost: V Česku existuje proti společnému vzdělávání jakýsi podvědomý odpor. Samotnou myšlenku podporuje jen polovina rodičů a ani ne šedesát procent učitelů. „Jiné“ děti jsou v myslích podstatné části Čechů dlouhodobě asociovány v lepším případě s komplikací, v horším rovnou s hrozbou.
Poslední dobou se navíc společnost jistým způsobem radikalizuje a začíná se pod záminkou odporu k politické korektnosti odtahovat od všeho, co vede k rovnoprávnosti či rovným příležitostem. Nejde jen o to, že kdekdo v Česku souhlasí s Milošem Zemanem, že zdravé děti by se neměly vzdělávat s postiženými. Ale i o stále rozšířenější pocit, že do běžných škol nepatří romské děti, prostě jenom proto, že jsou romské.
Nedávno se k tomuto názoru otevřeně hlásilo 39 procent Čechů, nyní by to bylo pravděpodobně už mnohem více. Stále čestěji lze slyšet názor, že integrace Romů je v principu nemožná, takže je vlastně nesmyslné až škodlivé posílat romské děti do „normálních“ škol.
Pro populisticky naladěné politiky je podpora inkluze čím dál riskantnější. Odpovídá tomu i přístup ministerstva financí, které odmítlo dát na inkluzi peníze. Vzkaz lidí Andreje Babiše směrem k ministerstvu školství zněl zhruba: „Když chcete, udělejte to, ale peníze si najděte sami.“ V překladu: Když to nevyjde, nikdo nebude moci tvrdit, že jsme to zavinili.
Těžko říci, zda se za dva roky může něco změnit. Ministerstvo školství sice bude mít čas na další kampaň, která vysvětlí rodičům, hejtmanům, starostům, ale i samotným učitelům, že segregace je nejen nemorální, ale i dražší přístup než integrace.
Ale zároveň hrozí, že se, mimo jiné i kvůli mediálním obrazům uprchlické krize, bude odpor k integraci „jiných“ dětí jen prohlubovat. Poroste tlak, aby děti, které nejsou fyzicky, mentálně či rasově „v normě“, zůstaly vyčleněné na okraji hlavního vzdělávacího proudu.
Další průběh inkluze ve školství bude testem povahy české společnosti. Především těch jejích vrstev, které o sobě rády říkají, že v žádném případě nejsou xenofobní. Nyní mají příležitost to dokázat ve svém bezprostředním okolí. Otázkou je, jestli je jim bude chtít.
Další komentáře z dnešních Názorů a argumentů si můžete poslechnout v našem audioarchivu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.