Petr Holub: Nemocnice varují před krachem

Dnes se do této nepříjemné situace dostaly tuzemské nemocnice, které varovaly před tím, že značné části z nich hrozí kolaps. K tomu se dá prostě dodat, tentokrát mají nemocnice pravdu.

Už čtvrtým rokem totiž funguje jednoduchý mechanismus, který se podobá svěráku. V letech 2007 až 2009 se zvýšily výdaje na nemocnice, tehdejší vláda Mirka Topolánka ovšem většinu tohoto zvýšení nasměrovala na nově zřízená specializovaná centra například pro léčbu onkologických chorob anebo nemocí srdce, a tak si běžné nemocnice příliš nepomohly. Zvyšování v roce 2009 zavedlo celé zdravotnictví do schodku ve výši patnácti miliard. Pak se tedy začalo šetřit a od roku 2011 se příjmy nemocnic reálně zhoršují, největší pokles o čtyři procenta byl zaznamenán letos v první polovině roku.

Situaci ještě komplikují specializovaná centra, která každým rokem dokážou ze systému vytáhnout přinejmenším stejné příspěvky jako v předchozím roce. Není přece možné omezit péči pro pacienty s nejvážnějšími chorobami. Tíha úspor tak dopadá výhradně na menší nemocnice, které nemají žádná centra. Kdo byl z nějakých důvodů v potížích už v roce 2009, ten se dnes dostal do prakticky neřešitelné situace.

Nejčasněji citovaným případem je nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně. Jde o hlavní krajskou nemocnici s obratem dvě miliardy korun ročně. Její celková ztráta ovšem už překročila částku 700 milionů korun a dále roste. Některým dodavatelům nemocnice platí až tři sta dnů po poskytnutí služby či nákupu zboží. S tím se nedá dlouho existovat. Zlínský kraj už nemocnici půjčil i přímo věnoval částky v řádu stovek milionů korun. Zároveň převedl na nemocnici veškeré budovy i pozemky, kterých využívá, aby navýšila základní kapitál a nemusela při tak velkých dluzích vyhlásit úpadek. S pohledávkami za nemocnici se už začalo obchodovat a také je známa polská investiční společnost, která je začala skupovat.

Zvýšení příjmů od pojišťoven je kvůli šetření vyloučeno. Teď jenom záleží na tom, jak dlouho bude kraj schopen či ochoten průběžně doplácet stále nové a nové ztráty. Až peníze od kraje nepřijdou, připadne nemocnice věřitelům, tedy držitelům největšího balíku pohledávek. Nemocnice včetně všech svých nemovitostí pak připadne za nízkou cenu nějaké soukromé společnosti. Jak naloží s areálem a jak velkou část péče zachová, bude záležet na jejích majitelích.

Zlín přitom není jediným případem, jen se o něm může mluvit, protože se mu zveřejněním jeho všeobecně známých problémů už neuškodí.

Když se zlínský scénář ve své negativní verzi prosadí ve větším množství nemocnic, a vnější prostředí tomu jednoznačně napomáhá, pak skutečně dojde k zásadnímu převratu. Veřejnost ztratí nad nemocnicemi kontrolu a nadále je budou provozovat finanční skupiny, kterým logicky půjde o to, jak ze systému vytáhnout co největší zisk. Jestli se přitom omezí dostupnost zdravotní péče, to opravdu není jejich starost.