Petr Holub: Nedostatek peněz ve zdravotnictví? Snadná pomoc
V jednom ohledu se tuzemskému zdravotnickému systému těžko rozumí. Lékařů v něm pracuje stále víc, přesto se jich nedostává a musí dělat dlouhé přesčasy.
Za léčení se utrácí stále víc peněz, jak svědčí probíhající jednání o zdravotnickém rozpočtu na příští rok, přesto jsou služby často nedostupné a čekací doby stále delší. Nejméně je na takových poměrech pochopitelné, že s tím nikdo nic nedělá, i když jsou nástroje na zlepšení všeobecně známé. Ve skutečnosti jde o jediný nástroj a tím jsou regulace spojené s regulačními poplatky.
Čtěte také
Vyslovit takovou větu je kacířství, přinejmenším v prostředí zdravotnické politiky. Všichni přece víme, jak těžce voliči snášeli regulační poplatky zavedené ministrem zdravotnictví Tomášem Julínkem, a víme také to, že na zrušení poplatků se dají vyhrát volby.
Ovšem námitky tohoto druhu ukazují, jak se někdy politika vzdaluje realitě. Politici, kteří se podle tohoto pravidla chovají, ve skutečnosti poškozují své voliče. Ve zdravotnictví, kde je jako v Česku všechno zadarmo, mohou pacienti za den obejít třeba deset lékařů jedné specializace, inkasovat všechny možné léky a pomůcky, které jim jsou doktoři ochotni napsat, a přitom mít jistotu, že to za ně uhradí stát.
Spousta lékařů pak dělá zbytečnou práci, mnohým z nich se to ostatně líbí, a co je podstatné, peníze vyhozené za zbytečnosti pak chybí při opravdu důležitých operacích.
Potřebnost regulačních poplatků
Čtěte také
Na provoz zdravotnictví platí každý člověk pojištění. Nikdo se však nepojišťuje na banální nehody, jako třeba utržení knoflíku u kabátu, ale pro případ, že se stane něco opravdu vážného a oprava přesahuje finanční možnosti běžných lidí. A to v případě drahých operací, kterými současná medicína zachraňuje životy, opravdu vysoko přesahuje.
Proto politici a ti, kdo a priori bojují proti všem zdravotnickým poplatkům, ve skutečnosti škodí těm, kdo platí pojištění, tedy vlastně všem Čechům.
Kritika regulačních poplatků má smysl, ale jen z toho důvodu, že se musí nastavit, aby opravdu fungovaly, a obvykle také spojit s dalším opatřením. Julínkovy poplatky se dařilo vybírat, přesto nefungovaly úplně dobře. Nedává smysl vyžadovat poplatek za návštěvu u praktického lékaře ani za první návštěvu u specialisty.
Čtěte také
Teprve ve chvíli, kdy zajdu k druhému a nepočkám na tuto druhou možnost například čtvrt roku, pak prostě pojišťovna mou návštěvu neuhradí. Finanční spoluúčast je namístě při pořizování léků a zdravotních pomůcek. Zaplatit za drahý lék částku okolo 50 korun dává smysl, u zdravotních pomůcek může jít o vyšší částku.
Požadavek platit den hospitalizace, pokud pobyt ve špitále nepřesahuje měsíc, je mimo diskusi. K tomu je možné lékaře podle specializací omezit podle počtu obyvatel daného regionu. Přesněji řečeno, jen přesně stanovený počet lékařů bude mít právo na smlouvu s pojišťovnou. Léčit mohou i ostatní, budou mít však nárok jen na nižší úhradu. Kdo bude chtít doktora, kde se nečeká, ten rád připlatí, a péče přitom bude zajištěna i těm, kdo nemají peníze.
Zní to jednoduše a obdobné systémy existují v řadě evropských zemí. Nutno také dodat, že regulace bývají i mnohem přísnější. Přesto v Česku zní takový návrh jako science-fiction. Kdo přijde s takovým nápadem, v politice záhy skončí – tak zní všeobecné přesvědčení.
Ovšem kdo si něco takového myslí, ten vychází z představy, že zdejší občané jsou hlupáci, kteří nevědí, že ordinace a nemocnice nefungují jako sociální stacionáře, ale především léčí a zachraňují životy. Potřebnost regulačních poplatků je možné vysvětlit, jen se do toho pustit.
Autor je komentátor serveru Echo24
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
