Petr Holub: Kupujte česká vejce! Ale proč?

S takovou úvahou nelze než souhlasit. Do Česka se valí tisíce tun potravin z ciziny, tuzemští potravináři krachují a země přichází o soběstačnost. Navíc cizí potraviny zpravidla produkují velkovýrobny, které se u nás zbavují přebytků, a v mnoha ohledech už platí, že se stáváme odpadkovým košem Evropy.

Souhlasit ovšem jde jen na této obecné úrovni, v řadě praktických detailů Jurečkova výzva nesedí. Předně bychom jen s českými vejci už nevystačili. Soběstačnost poklesla podle ministerstva zemědělství loni ke třem čtvrtinám, takže čtvrtinu vajec musíme kupovat z cizí produkce tak jako tak.

Je pravda, že skoro polovina je z Polska a že tento podíl roste. Ovšem přibývá i vajec z Lotyšska, které se na žebříčku vývozců vajec do Česka dostaly na třetí místo za Slováky. Také je pravda, že Češi rovněž vyvážejí, konkrétně v objemu dvou třetin dovozu, a produkci zdejších drůbežáren se jim daří umísťovat přes kruté Putinovo embargo z větší části na ruský trh.

Představa o ryzích českých zemědělcích, kteří se otcovsky starají o české slepice, jsou však válcováni převahou zahraničních koncernů, tedy dostává trhliny.

Ještě větší nesrovnalosti v potravinovém nacionalismu nastanou, když se člověk zeptá, jestli mají česká vejce nějakou lepší nebo zaručenou kvalitu. Lepší mohou být, pokud se produkují podle nějakých lepších a ekologičtějších pravidel, než vejce z dovozu.

Kvalitní vejce z Nizozemska

To by ovšem musela existovat kritéria, podle kterých se musí slepice chovat, třeba v ekologickém zemědělství pod širým nebem, nebo aspoň v halách kde mají volný pohyb. Pokud se většina českých vajec získává z klecového chovu v gigantických drůbežárnách, pak vůbec není důvod dávat jim přednost. A to je skutečně náš případ.

Před dovozy laciných vajec z Polska varoval ministr zemědělství Marian Jurečka|foto: Michal Doležal, ČTK,ČTK

Samozřejmě se dají konzumovat i vejce z klecových chovů a neexistují přesvědčivé důkazy, že hodnota vajíček od slepic ze zahrad je lepší. Někdo ale třeba nechce jíst potraviny, kvůli kterým se mučí zvířata. A především, pokud by platily pro české slepice lepší pravidla chovu, pak by bylo možné zabránit dovozům.

Cizím výrobcům se totiž těžko prokazuje, že plní předpisy stanovené úředníky jiné země. Tak třeba chrání svůj trh Rakousko a má v tom jednoznačné úspěchy. Ovšem prosadit tento přístup by vyžadovalo skutečný potravinový nacionalismus sdílený většinou společnosti. Nejen spotřebiteli ochotnými zaplatit za vejce víc peněz, ale také producenty, kteří by se nebáli investovat a třeba by i rezignovali na exporty do Ruska.

Tady nejde o nesplnitelnou metu, vyžaduje to však určité propagační a výchovné úsilí nejen veřejné správy. Současný model přesvědčování, ať lidé konzumují česká vejce ovšem může mít sotva úspěch. Pokud v sobě někdo probudí entuziasmus a chce nakupovat kvalitní vejce, pak obvykle skončí u těch, které se do Česka dovážejí z nizozemských ekologických chovů.

Pokud naopak nechce, aby se slepice trápily, tak si může být jist, že je rozumné nekupovat vejce od českých koncernů, které zásobují tuzemské supermarkety především z klecových chovů. Dokonce u produkce českých vajec se každý může nejsnáze přesvědčit, jak nelidský je chov ve velkých drůbežárnách. Ministrovi Jurečkovi jde o dobrou věc, pokud však nevyřeší zmíněný rozpor, pak se jeho úsilí musí minout účinkem.