Petr Holub: Adularya, největší porážka českého průmyslu

Největší investiční projekt české firmy v cizině zůstal torzem, který nefunguje, protože nedokáže spalovat uhlí z blízkého dolu.

Čtěte také

Thomas Kulidakis: Andrej Babiš v Turecku

Dokončit stavbu by chtěli český premiér Andrej Babiš i vicepremiér Karel Havlíček, ovšem jak napsaly Hospodářské noviny, na své cestě za tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem nic nedohodli. Projekt elektrárny Adularya tedy zůstane průšvihem, protože 12 miliard, které do projektu nasypala Česká exportní banka, nikdo nevrátí.

Mluvit o průšvihu ovšem znamená nepochopení toho, co se vlastně stalo. Adularya přese všechno splnila svůj účel, a jestli vyrábí či nevyrábí elektřinu, na tom už dnes nesejde. Příklad turecké továrny totiž ilustruje běžnou praxi v České exportní bance, jak ji už v roce 2011 popsal Nejvyšší kontrolní úřad a jak ji poté vyšetřovala policie.

Vždy šlo především o to, aby se zdejší formy dostaly k investicím v zahraničí. Mohlo jít třeba o sklárnu někde v Rusku, rekreační resort v Tunisku, nebo elektrárnu v Turecku či jinde, ve všech případech zapůjčila exportní banka státní peníze cizímu investorovi, který přislíbil, že stavbu příslušné továrny zaplatí některému z českých podnikatelů. Až se továrna dostaví, Češi se vrátí domů se ziskem a cennými kontakty, a šťastný investor bude půjčku splácet ze svého zisku.

Úspěšná investice, kterou český stát prodělal

Bohužel to málokdy, a zvlášť u těch velkých projektů, dopadlo podle plánu. Sklárna či elektrárna se obvykle postavila, čeští podnikatelé vydělali a nová továrna obvykle mohla fungovat. Ovšem právě u těch velkých investic se záhy ukázalo, že investor krachuje a že exportní banka si nezajistila dostatečné záruky. Továrnu tedy převzal někdo jiný, ovšem už bez závazků k českému státu a zdejší daňoví poplatníci tak financovali lukrativní spolupráci jednoho Čecha a jednoho cizince.

Čtěte také

Špatné uhlí, nebo kotel? Nedokončená elektrárna v Turecku může stát Česko miliardy

Případ elektrárny Adularya je variantou zmíněného postupu. Dvanáct státních miliard se investovalo, výroba elektřiny však nešla spustit, a nakonec ani nebylo divu, protože zprovoznit kotel na nekvalitní turecké uhlí není žádná legrace. V této situaci ovšem nezkrachoval turecký investor, který byl mezitím znárodněn, ale český dodavatel.

Výsledek je ovšem v zásadě stejný. Peníze ze státní pokladny přišly, někdo je s příslušným ziskem prostavěl, a dál už nebylo třeba se starat. Z pohledu ekonomické logiky tedy šlo o úspěšnou investici, jen prodělal český stát, ale to zase nikomu příliš nevadí.

Turci v čele s prezidentem Erdoganem nakonec nad případem pokrčili rameny, jen naše vláda se snaží najít firmu, která by elektrárnu za další peníze dostavěla a tím získala zpátky aspoň část původní investice. Ovšem všechny oslovené firmy a instituce jsou příliš seriózní, než aby se do takového dobrodružství pustily a snažily se nějakým způsobem vytáhnout ze státu další peníze. Nakonec zprovoznit elektrárnu není snadná věc a dostavěné torzo možná ani zprovoznit nepůjde. Aspoň to nikdo s úplnou jistotou neřekl.

Petr Holub|foto: Věra Luptáková

Jediné, co z toho může český daňový poplatník získat, je tedy poučení. Už nikdy by se neměl stát, který si platí, pouštět do podobných dobrodružství. Podporovat investice v zahraničí je správné, přesto by měl odpovědný úředník či politik přesvědčivě vysvětlit, jak peníze dostane zpátky. 

Autor je komentátor serveru Echo24