Petr Fischer: Zátopek v přehrávači mýtů
Dalo by se zjednodušeně říct, že historické filmy buď dějiny přepisují, nebo je přehrávají. Jistě, je to provokace a zjednodušení, ale zkusme se chvíli tvářit, že to tak je. Film Zátopek režiséra Davida Ondříčka, který slavnostně otevíral letošní resuscitovaný Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech a byl přijat velmi vřele, patří spíš mezi dějinné „přehrávače“.
Minulé události se nijak podstatně nerozevírají, aby se znovu problematizovaly a nutily diváky k nějakému novému pohledu na věc.
Moc filmu spočívá v opakování či zpřítomnění reality: prostě se zábavným a přitažlivým způsobem znovu přehraje to, co všichni tak nějak už z minulosti znají. Když se to povede, dochází k emocionální identifikaci s hlavním hrdinou, jehož příběh či výseč z něj na plátnu sledujeme.
Zátopek – tento výjimečný světový běžec dlouhých tratí, který dokázal vyhrát na olympiádě v Helsinkách (1952) tři zlata v běhu na 5 a 10 km a v maratonu – patří mezi posvátné české sportovní ikony. Hned vedle Věry Čáslavské, kterou bývalý režim po vpádu Sovětských vojsk vyhnal z veřejného života.
Po Zátopkovi se nakonec také režim prošel, ale byl rovněž jeho velkým podporovatelem, především v době jeho růstu byl hrdinou socialismu, který byl vystavován v naleštěných výkladních skříních režimu. Tomu se Ondříčkův film více méně do hloubky vyhnul, snad proto, že je určen i pro zahraniční publikum, kterému je těžké vysvětlovat reálie zažité v Čechách.
Bourat národní mýty typu Zátopek
Zátopek vykresluje naplnění „amerického snu“ na český způsob, tvrdí režisér. Jenže zatímco v Americe úspěch znamená skok mezi ty nejbohatší, v komunistickém Československu šlo o ideologicky podmíněnou mediální slávu.
Čtěte také
Ta trvá dodnes, včetně love story s oštěpařkou Danou, kterou film Zátopek pochopitelně nemohl vynechat.
Nejen proto, že oba Zátopkovi tvořili nerozlučnou životní dvojici, ale také kvůli tomu, že jde o film, který chce! být filmem světovým, kam láska patří, což se skutečně povedlo potvrdit u většiny recenzentů, píšících po premiéře filmu.
„Je to konečně film na světové úrovni,“ píše se prakticky všude, přitom důvody jsou především vnější. Na Zátopka se pěkně kouká, má svůj drajv a tempo, a tedy – dá se srovnávat se světovými životopisnými filmy, kterých Hollywood už vyprodukoval nespočet.
Film je silný tam, kde se drží prosté filmovosti, tedy tam, kde vytváří dokonalou iluzi minulosti. Proto také nepřekvapí, že i prakticky jediná kritická recenzentka Kristina Roháčková z iRozhlasu zcela neomylně vyzdvihuje Ondříčkovu práci při rekonstrukci slavného vbíhání Zátopka na olympijský stadion. Přehrávačovo umění skutečně vrcholí.
Platí-li, že film je vytváření iluzí či továrna na sny, je Zátopek vskutku jedním z dobrých dětí tohoto bláznivého obrazivého otce. Chcete-li ale po historických filmech něco víc než emocionální potvrzování hezkých národních mýtů, za pomocí těch nejlepších a nejdokonalejších technologií, pak vám bude v Zátopkovi něco důležitého, možná dokonce podstatného, chybět.
Což samozřejmě neznamená, že nespadnete do filmu, který v disciplíně dokonalé nápodoby vskutku exceluje.
Otázkou je, zda dokonalá nápodoba a ochrana mytické moci filmu je totéž, co světová úroveň kinematografie.
Možná bychom i my, kritici, mohli být na sebe trochu tvrdší a připomenout, že největší úspěch mají většinou ty filmy, které nic nenapodobují. Nebojí se bourat národní mýty typu Zátopek a jsou jaksi samy za sebe, přestože mluví jazykem, kterému vzdor jazykové bariéře rozumí celý svět.
Autor je komentátor časopisu Euro
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
