Petr Fischer: Umělecký trapas roku
Petici výtvarných a dalších umělců, kteří žádají změny v Národní galerii, Akademii výtvarných umění a v organizaci Ceny Jindřicha Chalupeckého se podařilo něco, co nebývá často k vidění.
Čtěte také
Nejenom že zcela minula cíl, a to už proto, že mířit hned na tři velmi odlišné institucionální zajíce najednou opravdu nejde, ke všemu ale odhalila zcela prazvláštní, zřejmě generační, představu o ustavování normality v pozdně moderní době.
Jakoby vše minulé, které jsme prožili a budovali my, petenti, bylo skvělé a báječné, všude samé osobnosti a velikáni, zatímco ti, co vedou kritizované instituce dnes, neosobnosti a neautority, přinášejí zhoubu a zkázu. A ke všemu na školách ty drogy… Až se člověk stydí, že takový text musí číst – trapas roku!
Míchání hrušek s jablkami
Přitom samozřejmě platí, že je co kritizovat. Národní galerie pod vedení Alicje Knast opravdu nevzkvétá a je pro společnost spíše neviditelnou institucí, a nikoli vlajkovou lodí moderní české výtvarné scény. Ale proč to míchat s Akademií výtvarných umění?
Čtěte také
AVU není totéž, co je její obraz v médiích či v jednom velmi specifickém dokumentárním filmu, pohybujeme se tu však na akademické půdě, která má svou autonomii, a vyčítat svobodným lidem, že vidí svět jinak než starší generace, a proto bytostně a tedy nutně špatně, je opravdu legračně nemístné.
Představy o tvorbě a jejím hledání na umělecké škole se logicky v čase liší, nikdy tomu nebylo jinak, umění se mění stejně jako čas, tyto pohyby jsou ale spíše k diskusi, ne k odsouzení na pranýři veřejné výzvy státu, aby shůry proti těmto ničitelům dobrého vkusu zasáhl.
Odraz moderních trendů
Cena Jindřicha Chalupeckého, založena po roce 1989, změnila svůj původní rámec pro jednoho umělce do 33 let a jedno jeho výroční výjimečné umělecké dílo, to ale neznamená, že tím hned ztratila jakýkoliv společenský smysl.
Pokud se v organizaci a vymezení ceny odrážejí moderní trendy spolupráce a nediskriminace věkové či jakékoliv jiné, neboť umění vždy nějak zpracovává i proměny ve společnosti, nemusí to být nutně na škodu. Cena může dál plnit roli podporovatele umělců na začátku systematické tvorby a mediálního poutače, který otevírá dveře k veřejné známosti.
Čtěte také
Debata na každé z těchto tří témat je potřebná a důležitá, pro výtvarnou scénu i pro společnost vůbec, ale to si žádá úplně jiné východisko než „protestní diktát“ petice vědoucích, kteří neotvírají debatu, ale nařizují, jak mají věci správně být.
To nejhorší je ale perverzní přesvědčení, že za našich časů se to dělalo jedině dobře. Jako by i těm, kteří se živí a žijí z imaginace, chyběla představivost, jaké to asi je v této příšerné složité době být, stávat se autentickým a originálním umělcem. A je ještě něco takového možné, když se zdá, že všechno už bylo vytvořeno, vymyšleno, prodáno a také zničeno?
Arogance bez imaginace
Petice chytrých a imaginativních lidí postrádá jakoukoli vstřícnost vůči těm, které kritizuje. Je to tím, že lidi odpovědné za napadené instituce nechce přimět k debatě a myšlenkovému pohybu, nýbrž je rovnou odstranit a nahradit těmi, kdo jako petenti ví, jak to všechno v umění má běžet. Tato arogance bez imaginace a empatie je při čtení všech zajímavých a úctyhodných jmen pod peticí asi tím nejsmutnějším zjištěním.
S proměnami sebe a společnosti v čase bojujeme všichni, nikdo se ze smyček času nevyvlékne, nejhorší obranou proti této erozi je však prosazování vlastního zkušenostního postoje jako věčné společenské normy. V politice se to možná ještě jakžtakž snese, v umění už rozhodně ne. Nikdy!
Autor je komentátor časopisu Euro
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
