Petr Fischer: Svět je krvavá a vlídná realita Pulp Fiction
Byl to z dnešního pohledu velmi symbolický akt, když filmový festival v Cannes v roce 1994 vyhrál film Pulp Fiction: Historky z podsvětí Quentina Tarantina. A když hlavní cenu vybrala porota pod vedením amerického herce a režiséra Clinta Eastwooda.
Slavný hollywoodský klasik předává cenu režisérovi, který se učil filmovému umění na béčkových filmech ve videopůjčovně. A z vážných honiček opravdových správných chlapů za spravedlností, které proslavily Eastwooda, dělá ironická gangsterská pojednání, ve kterých teče hodně krve a téma spravedlnosti se zdánlivě vážně relativizuje.
Čtěte také
O pár let později se ukáže, že kult z Pulp Fiction není nezávazná postmoderní hra, v níž se mísí komiksové figurky popkultury s realitou, ale jiný nový způsob, jak se skrze všudypřítomné násilí dostat ke stejným problémům, které ve filmech musí probrat a pro jednou vyřešit kladný hrdina Clint Eastwood.
Co je fér a kdo je tu vlastně hrdina, je najednou natočeno úplně jinak: Všichni jsme tak trochu morálně pokleslí, na každý pád „nikdo není čistej“, ale ani v té největší špíně se nezbavíme nutkavé otázky, jak se zachovat, aby to bylo správné. Abych měl čistý štít, abych byl fér, i když jsem skrz na skrz zkažený. Morální dilema tu je, i když se zdá, že v tom bahně vůbec nemůže existovat.
Tarantino v tomto průzkumu morálního jednání, který začal už v jeho krvavé prvotině Reservoir Dogs, česky známé jako Gauneři, bude pokračovat i v dalších filmech, ať už jsou to Hanební pancharti, Kill Bill, Nespoutaný Django nebo Osm hrozných.
Čtěte také
Pulp Fiction ale už navždy zůstane tím, kde se tenhle zvláštní tvůrčí vlak, který je od počátku i poctou filmu, jako modernímu vynálezu, který v sobě nese sílu měnit společnost, naplno rozjel.
V myslích fanoušků, kteří film hltali před 30 lety, a zůstalo jim to dodnes, přežívají filmové situace a hlášky. Vzpomínka na skvělého Bruce Willise a Johna Travoltu, který se vrátil v nové síle na plátno, ale s tím vším žije i odstup od přímočaře moralizujícího myšlení, aniž by přitom zmizely otázky morálního rozhodování, které na nás každý den dorážejí.
Svět dobra a zla
Jen se už budou nejen ve filmu probírat jinak než v „eastwoodovském světě“ snadno rozlišitelného dobra a zla.
Tarantino je ten poslední, kdo by cokoliv záměrně relativizoval a chtěl rozmazávat kontury dilemat.
Čtěte také
Ironickým přenesením morálky mezi grázly naopak udělal z otázek dobra a zla opět všeobecně lidské téma a lidé, jak víme, jsou chybující bytosti, které přesto dokážou trestat do očí bijící nespravedlnost. U Tarantina navíc s vtipem a jakousi vlídností nadhledu.
Tarantinovy filmy se od Pulp Fiction staly žánrem pro sebe. Mají nejen svůj styl vyprávění, ale i typickou vizualitu, kterou si Tarantino rád vypůjčuje ze své bohaté knihovny obrazů získané v půjčovně videokazet.
Pulp Fiction se od čtvrtka na týden vrací do kin. Může to být návrat důležitý, nejen zábavný a milý. To když si uvědomíme, že za 30 let se kultura a společnost při posuzování morálních problémů moc neposunuly. A místo tarantinovské složitosti, v níž denně žijeme, se raději vrací k černobílým modelům.
Ne že by Clint Eastwood neměl pořád něco do sebe, skutečnými běžnými hrdiny dneška jsou ale postavy Quentina Tarantina. Ti, kdo vědí o své vynucené lidské špíně, nesou ji vědomě s sebou, a přesto jsou schopni mravního činu spravedlnosti. Realita je Pulp Fiction.
Autor je komentátor časopisu Euro
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
