Quentin Tarantino vydává Filmové spekulace. Možná v nich o sobě říká víc, než původně chtěl

Quentin Tarantino: Filmové spekulace|foto:Nakladatelství Universum

Právě těmi reflexemi je kniha cenná. Vedle spousty zajímavostí ze zákulisí vzniku jednotlivých snímků a neznámých faktů ze životů a tvorby jejich tvůrců, každý snímek hodnotí. Často se na shlédnutá díla dívá z nečekaných úhlů. „V knize v podstatě vychází z názorů toho desetiletého kluka, jde tedy o imprese vzniklé poté, co je viděl poprvé. Ty, které se mu tenkrát líbily, pak samozřejmě viděl znovu a znovu, a ke svým hodnocením přidává další vrstvy, ale ten základ tvoří pohled dítěte na tehdy jemu nepřístupné filmy,“ přibližuje Tarantinův text jeden z překladatelů, Michal Málek.

Druhou překladatelkou byla Iva Hejlíčková. Práci neměli jednoduchou. Režisérův literární styl se totiž podobá jeho režisérskému filmového stylu. „Vypráví dost na přeskáčku a v zákrutách. Začne rozvíjet jednu myšlenku, za chvíli přeskočí jinam, pak zase jinam, a nakonec to nějakým způsobem spojí dohromady. Držet se všech těchto linek není pro překladatele jednoduchá věc. Potýkali jsme se s mnohými záludnostmi,“ osvětluje Málek těžkosti práce na převodu Tarantinovy knihy do češtiny.

Tarantinovo vzpomínání není sebestředné

Jako čtenář má pak nejraději dvě pasáže z Tarantinových vzpomínek. „V úvodu nás uvádí do zákulisí svého rodinného života, dozvíme se, jak vyrůstal, o jeho návštěvách biografů, důležité bylo i to, s kým na filmy chodil a s kým o nich pak mluvil. Když byl Tarantino kluk, byla to především jeho matka.

Stejně působivý je i závěr knihy. Slavný režisér ho věnoval jednomu ze svých černošských kamarádů, který ho ve velkém zasvětil do blaxploitation filmů. Tarantino je dnes jedním z největších znalců černošských filmů 70. let. Viděl je prakticky všechny, a z jeho textu je jasná motivace, která ho k tomu vedla. Taky se tu dozvíme, proč se stal scenáristou a jaké cesty vedly k tomu, že se mu to povedlo,“ vysvětluje překladatel (a filmový historik a dramaturg) Michal Málek. Jedním dechem pak dodává: „Tarantinovo vzpomínání není sebestředné. Možná tu ale o sobě – i trochu nechtěně – prozrazuje víc, než by snad chtěl. Myslím si, že Filmové spekulace nejsou jeho poslední knihou, možná jednou napíše nějakou opravdu ‚sebestřednou‘, která ale už asi nebude tak upřímná. Tato kniha je velice upřímná a hodně vypovídající.“