Petr Fischer: Orbánův únos předsednictví

Čtěte také

Libor Dvořák: Orbán v Kyjevě aneb Kdo bude prostředníkem?

Podobně se Orbán chová i k pomoci Ukrajině, jejíž napadení Ruskem sice rétoricky odsuzuje, zároveň však odmítá vojenskou pomoc napadené zemi a přerušení obchodních a dalších vztahů s agresorem. Nakonec opět ustoupí, upozorňuje často i český premiér Petr Fiala, který právě proto odmítá stavět Orbána na pranýř a dělat z něj hrdinnou oběť všech nespokojených s politikou Evropské unie.

Jako dočasně předsedající EU nasadil Orbán nyní novou kritickou rychlost. Během krátké doby navštívil Ukrajinu, kde od začátku války nebyl, zajel za Putinem, za čínským prezidentem a nakonec za možným budoucím prezidentem Spojených států Trumpem.

Tváří se přitom jako mírotvůrce, přinejmenším jako někdo, kdo na rozdíl od EU dělá velkou státnickou politiku, jež překračuje všechny hranice. Zejména ty, které si nastavují lídři evropských liberálních demokracií, jež Orbán považuje za přežitek, neboť právě liberálové podle něj odklonili Západ od jeho tradičních hodnot, které naopak reprezentuje Orbán – rodina, stát, prosperita. Právě v této kritice si maďarský lídr rozumí s Putinem a odtud také pramení hlavní odpor vůči němu.

Čtěte také

Tereza Zavadilová: Proč jede Si Ťin-pching do Evropy

Možná by se i dalo přijmout, že Orbán dělá důležitou diplomatickou práci, která by mohla vést k mírovým jednáním na Ukrajině, kdyby z jeho spanilé jízdy nevykukovala povrchní vypočítavost. Mírová jednání přece mohl Orbán vést dávno předtím, s Putinem se setkal již loni, což mimochodem maďarská veřejnost ve většině kritizovala (54 procent proti, 38 procent pro), a žádná iniciativa ze setkání nevzešla.

Čínský vůdce Si Ťin-pching byl v Maďarsku na státní návštěvě se všemi poctami v květnu, žádná mírová iniciativa z jednání nevzešla, šlo hlavně o čínské investice v Maďarsku. I s Trumpem komunikuje Orbán průběžně, aby byl připraven na případnou změnu v manévrování USA po prezidentských volbách. Proč tedy teď vše znovu?

Hrát za všechny týmy

Jako aktuálně předsedající Evropské unii Orbán samozřejmě přitahoval mnohem větší pozornost, zajímavější to bylo i pro Putina a Sia, protože názorová prasklina v EU byla najednou větší.

Čtěte také

V Kremlu se Orbánův příjezd slavil. Je to důkaz, že jako Unie netáhneme za jeden provaz, varuje Jourová

Orbán sice popřel, že by byl na cestách za EU, ale už jejich načasováním, tím, že si počkal na „správnou chvíli“, přiznával, že bez evropského předsednictví by mělo menší význam. Už proto, že se tu otevřeně pracovalo s rozporem mezi maďarskou pozicí a zbytkem Unie a skrze předsednictví kumuloval Orbán svůj rozdělující politický kapitál.

Orbánův faktický „únos evropského předsednictví“ je zatím nejotevřenějším vypovězením loajality společenství, jehož součástí Maďarsko je. Orbán má jistě právo prosazovat své názory, jak chce, neměl by ale ke své politické cestě zneužívat ostatních partnerů v EU, kteří si v drtivé většině myslí úplně něco jiného.

Orbán je velký diplomat, jásali na sociálních sítích odpůrci liberální demokracie v Česku, to, co provedl, ale bylo ve skutečnosti diplomatickým faulem, dokonce vůči týmu, jehož kapitánskou pásku na základě demokratického rotačního zvyku na půl roku nese.

Petr Fischer|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Velcí diplomaté málokdy hrají na sebe a většinou nenahrávají soupeři, natož aby faulovali vlastní hráče. Problém s Orbánem je hlavně v tom, že chce hrát ve všech týmech, a v každém jen tu svou hru. Jeho spanilá jízda s předsednictvím v kapse ukázala, že takové promaďarské win-win řešení neexistuje. Leda by Maďaři za vítězství považovali oslabenou Evropu, z níž sami z velké části žijí.

Autor je komentátor časopisu Euro