Petr Fischer: Marná kulturní válka o Jiřího Černického
Kulturní konflikty pozdní moderní doby dostaly označení války, kterým se dnes zase šetří, když nedaleko od Česka zuří válka skutečná, v níž umírají lidé. Jenže i tyto boje o zaručeně pravé „kulturní hodnoty a priority“, které mají organizovat společnost, aby byla spravedlivá vůči všem, mají své martyry a oběti.
A řídí se vylučovací logikou přítele a nepřítele, která znemožňuje nejen dohodu, ale i jakoukoli smysluplnou komunikaci, protože cílem boje není najít pravdu, na níž se shodneme, nýbrž zadupat nepřítele do země a hlavně – morálně zvítězit.
Čtěte také
O tom, že tento princip neomylně funguje, se přesvědčil i Jiří Černický, mezinárodně uznávaný český umělec a pedagog VŠUP, který ze školy po třinácti letech odchází, protože už neumí působit v prostředí permanentního ideologického podezření a úzkosti z hroutícího se světa, která se někdy stává omluvou za chybění nápadů a tvorby, univerzálním alibi pro cokoliv.
Dopis na vysvětlenou, který byl určený studentům, se mezitím stal věcí veřejnou a sedmapadesátiletý Černický oblíbeným mediálním klaunem, z jehož vystoupení se vystřihují klípky pro pobavení.
Umění zůstalo stranou
Čtěte také
Černický není sám, kdo o takových věcech mluví, jeho dopis ale na rozdíl od výstupů jiných není konfrontační, spíše skutečně vysvětlující a diagnostický: snaží se vystihnout, proč se mu ve škole nedýchá svobodně a proč to škodí nejen jemu, ale snad i umělecké tvorbě ve škole.
Na uměleckých sporech není nic divného a nového. Tvůrčí spor o to, jak umění v té které době vytvářet, je podstatou vysokých uměleckých škol. A protože umělci vždy byli radikální, jedna skupina neměla umělecky ráda druhou. Když chcete cítit svět rafinovaně, i když naplno jako Klimt, nemůžete malovat krajiny jako Mánes.
Spor o Černického ale není bitvou skupin ani uměleckých názorů, a už vůbec ne válkou o umění. Mediální střelci, nikoli studenti, tu bojují za uznání výjimečnosti vlastního existenciálního postoje, z něhož se mohou vyvíjet jakkoliv a kamkoliv, ať už si o tom ostatní a dějiny umění myslí cokoliv.
Čtěte také
Já – solitér dějin! To je možné, otázkou potom je, proč by k takovému sebehledání měli sloužit umělci, kteří z dnešního pohledu najednou reprezentují jakousi rigidní minulost dějin umění a nemají či nesmějí kritizovat dílo nově hledajících? Nelze živit nové umění krví zombie…
Jiří Černický podcenil sílu mediality, naopak si na ni dobrovolně naběhl. Na moc mediality, která z každého sporu udělá kulturní válku, z odpůrce establishmentu propagátora patriarchátu a misogyna, z vstřícného, ale kritického učitele rozzlobeného bílého stárnoucího muže, který přichází o moc, a proto nehladí všechny po hlavě a neříká „máte to moc hezké“. Umění zůstalo někde stranou ke škodě všech, kteří to zpovzdálí sledujeme a nevíme, co s tím, když na kulturní války nevěříme.
Černický, volající jako opuštěný na poušti v dopise po empatii, se dočkal ostrého nářezu a výsměchu. A to nejvíce od lidí, kteří žádají naopak empatii vůči studentům, vůči sobě a vůči všem, kdo jsou v systému nějak vylučováni. A kteří na vcítění do druhých, dokonce na schopnosti „stávat se druhými“, staví strategii svého kulturního boje.
Divná věc, tyhlety kulturní války: Všude tolik řečí o empatii a citlivosti, a přitom taková řežba a bojovníci vcelku bezohlední solitéři.
Autor je komentátor časopisu Euro
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
