Petr Fischer: Stále potřebná Kolářova odvaha k umění
Když před dvaceti lety zemřel umělec Jiří Kolář, nestačila si toho česká společnost ani všimnout. Republikou se valily povodňové vlny a v dobách takových tisíciletých katastrof není na umění čas. Jiří Kolář, světově známý výtvarník, básník, překladatel, ale s takovým časem vždy počítal.
Jeho psaní i výtvarné umění bylo sice přísně časové, vznikalo tady a teď, nelétalo v oblacích mimo svět. Vidělo však vždy jinam, dívalo se, chtělo se dívat tam, kam se ještě nevidí. Vidět to, co přehlížíme, nikdy není snadné, protože obvykle odmítáme, že něco takového v běhu času existuje.
Čtěte také
„Všichni kráčejí k zářící metě budoucnosti a nikdo neví kudy jde všichni jsou ochotni padnout za vlast za kulturu za slávu svých velkých mrtvých a nikdo neví co je obyčejný stud,“ píše Jiří Kolář v básni Jásající hřbitov.
Je v ní obsažena lepkavá tíha padesátých let, ale zvláštním způsobem přesahuje až k dnešku, který se žene za jinými vidinami, podobně bludnými. Vidinami hodnot a dějinných spravedlností. „Všichni pracují na největším díle dějin a nikdo neví co dělá,“ rezonují současností ta dávná Kolářova slova.
Umělecký zážitek
Jiří Kolář, dítě první světové války, prošel nadějemi moderního světa i jeho katastrofami až do doby postmoderní. Ta postfaktická či postpravdivá se mu vyhnula, ale určitě by si s ní věděl rady.
Čtěte také
Jeho umělecký postoj, kterým mohly otřásat desítky nových stylů a hnutí, jež sám také často vytvářel, byl totiž stále stejný. Kolář neuhýbal od svého, nepřizpůsoboval se. Šel svou cestou umění jako životního experimentu.
Jistě, že v určité fázi tohoto pohybu se ani Kolář nevyhnul ztuhlosti stereotypu, kterou mnozí kritici vidí dnes na jeho výstavách předmětů potahovaných kolážemi, rolážemi a všelijakými čistými řezy a slepy.
Opakování ve variacích není nikdy nekonečné a může se vyčerpat, tak jako se možná vyčerpává Kolářovo umění ve vztahu k dílu jeho ženy Běly, která během umělcova života zůstávala v pozadí. I stalo se, že až smrt manželova vyzdvihla Bělu možná výše, než kde se v dějinách umění pro dnešní diváky usadil Jiří Kolář.
Jeho muchláže, asambláže, koláže, roláže ale zůstávají uměleckým zážitkem i dnes, jakkoliv se relativizaci hodnoty v mnoha očích nevyhnou.
Bez kompromisů
A pak je tu síla jeho poezie, i v ní je vidět, že Kolář je nesmrtelný ve svém nekompromisním přístupu k umění, v úpornosti a vytrvalosti hledání cest, které nejsou snadné, protože na takových se obvykle umělecky nic nenajde.
Jedině takové umění, které chce objevovat nové, měnit kontexty, posouvat to, co už známe, jinam, do jiných světů, má pro Koláře smysl. Nebát se sebe jako jiného, to je mantra, která po Jiřím Kolářovi zůstává i po těch dvaceti letech postupného zapomínání.
Proč je to pro společnost důležité? Proč takové odvážné umění potřebuje? Odpověď by mohla být dlouhá, a jistě by v ní nějakou roli hrálo slovo pravda či autenticita, ale nač něco vymýšlet, když to skoro před padesáti lety velmi přesně napsal sám Jiří Kolář:
„Experiment a odvaha v umění je pro falešně myslící lidi mnohem nebezpečnější než cokoli jiného. Začni přemýšlet po svém a jsi nebezpečnější než cokoli, co jde vyrobit. Všechna moc umění, a literatury především, spočívá opravdu jen v posunutí něčeho do nového pole vnímání.“
Autor je komentátor časopisu Euro
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
