Petr Fischer: Když odchází majestát
Krátce po sobě zmizely ze světa dvě globální ikony, které určovaly podobu minulého 20. století. Poslední sovětský lídr, Michail Gorbačov, uvolnil napětí mezi Západem a Východem a nakonec pustil svobodu i do prostoru, kam už na věčné časy neměla patřit. Ale co britská královna Alžběta II., ona druhá osobnost, o níž je tu řeč? Čím se do dějin světa zapsala tato dáma, respektovaná a dnes i upřímně oplakávaná po celém světě?
Alžběta II. byla živoucím svědectvím o možnosti proměny rigidního konzervatismu. Ne snad, že by své konzervativní postoje nějak radikálně opouštěla, spíše se je snažila moderně variovat, přizpůsobovat je nové společnosti, jejíž součástí pro své velké překvapení najednou byla.
Čtěte také
Dokonce se dá říct, že většinu zaběhaných mocenských a společenských rituálů do konce života úzkostlivě dodržovala. V těch rozhodujících chvílích, kdy se Britové vrhli jiným než tradičním směrem, dokázala vystoupit ze svěrací kazajky povinnosti a vyjádřit jistou empatii. V královnině stylu bylo to, čemu se říká malá překročení nakreslených hřišť. Hraje se pořád stejná vznešená hra, jen s občasným velkým gestem směrem k divákům.
Jeden z nejsilnějších projevů vcítění je spojen se smrtí Lady Diany, kdy královna pod tlakem svých poddaných projevila veřejně smuteční cit, když dokázala alespoň na nějaký čas sdílet truchlení Britů nad princeznou jejich srdcí. Ačkoliv ji sama zřejmě nerozuměla, neboť Dianiny přešlapy byly za hranicí vcítivého konzervatismu, mimo majestát nesený odpovědností za královskou rodinu.
Být královnou se nedá naučit
Chtělo to sebekázeň, ale i porozumění, které by u totemu slavné minulosti, kterým se Alžběta stala, už nikdo nečekal. Bylo to něco jako překročení vlastního stínu, jenž se v případě Alžběty táhne přes celou zeměkouli.
Královna Alžběta ustupovala nerada. Chtěla vždy bojovat za svět, který byl jejím světem přehledných pravidel a postupů, daný tradiční racionalitou a spravedlivým, bohem určeným rozdělením rolí. Měla však mimořádný cit (nebo dobré poradce) na chvíle, kdy se jí „její lid“ vzdaloval a odcizoval, lépe řečeno ona jemu. Pak byla schopna změnit názor a vyjít davu vstříc. Ve virtuálním světě televizního seriálu Koruna nebo ve slavném filmu Královna, pojednávajícím o krizi královského majestátu kolem smrti Lady Diany, to panovnice říká vcelku jasně a samozřejmě typicky anglicky: nelze přehlížet názory lidu, kterému královna slouží, i když se tento lid může momentálně mýlit.
Britové svou královnu milovali a nenáviděli zároveň. Spojovala tím, že lidi v názoru rozdělovala. Jedni by království zrušili, jiní by ho prohloubili, ale nikomu nebyla královna lhostejná. A tak se Alžběta II. stala jistotou všeobecnou. Pro jedny zárukou pokračující tradice zdravého rozumu britského pragmatismu, pro druhé vhodný hromosvod pro odvádění všech společenských frustrací.
S Alžbětou toto spojující napětí dávného impéria definitivně odchází. Její nástupci budou mít možná úctu svého lidu, ale bude jim chybět onen královnin majestát, který tak samozřejmě a nepředvádivě nesla. Být královnou se nedá naučit, můžete se jí stávat, ale to jí musíte už předem být. Alžběta jí byla jako málokdo.
Have a safe journey and thank you, ma´am!
Autor je komentátor časopisu Euro
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
