Petr Fischer: Ještě nejsme tam, kde bychom mohli být…
Česká filmová a televizní akademie obvykle nevyniká velkou odvahou a smyslem pro filmovou tvorbu, která se tak či onak pohybuje mimo kritéria mainstreamu. Nominace filmu Ještě nejsem, kým chci být Kláry Tasovské do oscarového klání za Českou republiku, místo protěžovaných snímků s angažovanými společenskými tématy, Karavan – vztah k postiženému dítěti – nebo Sbormistr – sexuální zneužívání mladistvých z pozice moci –, je proto velké překvapení.
Není to ani tak v tom, že jde formálně o dokumentární film, neboť, při vší úctě, sledujeme vlastně klasické deníkové vyprávění použité v narativní mainstreamové kinematografii už tolikrát. I dokumentaristé podlehli této potřebě příběhů.
Tady akademici svůj stín tedy překračovat ani nemuseli, film jim i a divákům jde svou příběhovostí naproti.
Čtěte také
Režisérka však příběh fotografky Libuše Jarcovjákové, která se navzdory režimu a díky vlastní svéhlavosti prosadí jako fotografka s osobitým vhledem do života lidí a s oceňovanou citlivostí, předvádí formou smontovaných fotografií, multimediálně pospojovaných a rozezvučených.
Ani to není v dějinách kinematografie úplně nové, připomeneme-li například filmové eseje francouzského tvůrce Chrise Markera, který takto dokázal sestavit i napínavou tajemnou „detektivku“.
Čistá filmovost
Klára Tasovská se střihačem a zvukovým designérem Alexanderem Kashcheevem ale do detailů propracovali nejen střihovou skladbu, nýbrž i vnitřní rezonanci jednotlivých obrazů, které ještě silněji mluví a zvučí, než ukazují, což je samo o sobě strhující podívaná.
Čtěte také
Díváme se na čistou filmovost, na to, co je skutečně filmem, na to, co ještě film umí říct, na dynamiku filmového vnitřku, který potom vtahuje do děje a připichuje oči a tělo diváka na plátno, a to není jen tak k vidění ani ve světě, natožpak v Česku, v drtivé většině ve filmové tvorbě soustředěného na vyprávění více či méně zajímavých či nezajímavých příběhů.
Není jisté, jestli se akademici nechali okouzlit právě touto silnou filmovou magií, nebo více vyprávěním o silné ženě která své loserství proměnila v umění žít a být sebou.
Nakonec je to jedno, pro jednou bude na Oscarech za Česko bojovat dílo pevně své a přitom suverénní, nenapodobující módní trendy obsahově ani formálně, a to je silné, třebas i podvědomé gesto.
Ani americká akademie moc nepřekvapuje, módu zejména obsahovou, naopak bedlivě sleduje. Čekat, že právě v zahraničních filmech tomu bude jinak a zaujme česká výjimečnost a odlišnost, se moc nedá.
Byl by to zázrak, který bych právě tomuto snímku velmi přál. Při vší úctě a pokloně autorům filmu i fotografce, když se člověk podívá namátkou jen tak na vítěze zahraničních Oscarů posledních deseti dvaceti let, nemůže se ani tentokrát v v tomto případě zbavit pocitu, že ještě nejsme tím, kým bychom mohli být.
Posuďte sami: Navždy s vámi, Zóna zájmu, Chlast, Parazit, Saulův syn, Ida, Velká nádhera, Životy těch druhých, a ještě nakonec Hanekeho Láska.
Autor je komentátor časopisu Euro
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
