Petr Dudek: Magnesia Litera. Ještě, že to není "mainstreamová cena"

21. duben 2009

V sobotu večer se ze Stavovského divadla rozešli majitelé letošních literárních cen Magnesia Litera. Mně se tato cena zamlouvá a děkuju touto cestou kolegovi Pavlu Mandysovi z časopisu Týden, který ji založil a prosadil - a doufám, že ji udrží tam, kde je.

Nebýt Pavla, neměli bychom cenu, která u nás ojedinělým způsobem umožňuje, aby se mezi oceněnými sešli uznávaní a zkušení autoři starší a střední generace se spisovateli mladými, neznámými a zcela začínajícími. Připadá mi, že Magnesia Litera plní to, co ostatní literární a umělecké ceny vůbec dost opomíjejí: dává šanci na úspěch i těm, kteří sice něco zajímavého vytvořili, ale nemají za sebou silný a schopný marketingový tým, nemají ani vlivné přátele a třeba se ani sami nechtějí nebo neumějí prosazovat v konkurenci ostatních. Zároveň to ale není cena stvořená jen pro outsidery a miláčky literárních salonů. Koneckonců, v jedné kategorii hlasují i čtenáři, kteří v posledních letech přiřkli cenu i těm nejznámějším ze známých, například Zdeňku Svěrákovi.

Nemohu říci, že bych s porotci Magnesie Litery vždy souhlasil. To v žádném případě. Některé jejich volby se mi zdají vynikající a svěží, jiné očekávatelné a nijak nepřínosné a ještě jiné, promiňte mi to, naprosto hloupé. V čem je tedy cena tak zajímavá?

Byl jsem před několika lety porotcem podobné soutěže na Slovensku. Je to už pár let, a tak snad mohu prozradit, že se mi tam tehdy podařilo zabránit udělení ceny za fejeton Milanu Lasicovi. Ne, že bych měl něco proti Milanu Lasicovi. Ale: Kolegové porotci byli na rozdíl ode mě všichni Slováci. A všichni - staří a dobří Lasicovi kamarádi. Sotva jsme zasedli k rozhodování, zjistil jsem, že už je vlastně rozhodnuto. Že už předem rozhodl ten, kdo do poroty vybral samé Lasicovy přátele. Jako jeden muž se shodli: cenu si zaslouží Milan, je to dobrý autor - a je to přece náš dobrý kamarád. Nevím, co se tehdy v Bratislavě čekalo ode mne. Ale vím, že jsem vynaložil všechno úsilí, abych prosadil ocenění jednoho mladého autora, jehož jméno nebudete znát, protože zatím nedosáhl ani zlomku Lasicova věhlasu. A na rozdíl od Lasici do té doby žádnou cenu nedostal. Nějak se mi to, kupodivu, povedlo, nejspíš proto, že mí spoluporotci byli výjimečně zdvořilí lidé a nechtěli hosta z Čech urazit.

Od té doby dobře vím, jak je pro porotce těžké magnetismu zavedených uměleckých hvězd, navíc třeba osobních přátel, odolat. Ale ti, kteří rozhodují o udílení cen Magnesia Litera, to dokážou. Letos například odolali jménu skutečně světově známému a skvělému, totiž fotografu Josefu Koudelkovi, nominovanému v kategorii nakladatelský čin, a místo něj ocenili Spisy Františka Langra.

Proč o tom všem mluvím? Proto, že jsem si v sobotu, těsně před udělováním ceny, přečetl v Mladé frontě Dnes dlouhý a poněkud rozhořčený článek literární recenzentky tohoto deníku Kláry Kubíčkové. Stěžuje si, že Magnesia Litera málo oceňuje tak zvaný střední proud. Tedy literaturu zvučných jmen, literaturu čtivou, srozumitelnou, přístupnou. "Mainstream," píše Kubíčková, "je přesně to, co by Magnesia Litera potřebovala jako sůl." Kdo by asi ceny dostal, kdyby bylo na paní Kubíčkové?

No třeba Miloš Urban nebo Michal Viewegh, úspěšní spisovatelé střední generace a nositelé všemožných literárních cen. Nebo Pavel Kohout, spisovatel ještě o generaci starší a patřičně známější a oceňovanější. Jinými slovy, kdyby bylo na Kláře Kubíčkové, dostali by se znovu na řadu ti, kteří už na řadě byli mnohokrát. Ano, býti porotcem by pak bylo mnohem snadnější. Míra rizika by klesla, sponzoři a mediální partneři ceny by byli klidnější a možná i štědřejší. Televize by asi neváhala přenášet udělovací ceremoniál živě a v hlavním vysílacím čase. Ale z jedné zajímavé a ojedinělé literární ceny by se stala další z mnoha navzájem zaměnitelných. Nevím jak vás, ale mě by taková cena přestala zajímat.

Autor je vedoucí redakce publicistiky ČRo 1 - Radiožurnálu

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

Zmizelá osada

Koupit

Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.