Pět let od útoku NATO na Jugoslávii

Když rezoluce Rady bezpečnosti OSN dala provincii pod ochranu a správu mezinárodního společenství, zdálo se, že tento kraj, jehož se nechtějí vzdát ani Srbové, ani Albánci, by se časem mohl dočkat klidu.

enže v politice to nechodí jako v pohádkách pro děti, na jejichž konci po dlouhé námaze a překonání mnoha protivenství čeká mír a klid. Mnohem častěji řešení jednoho problému nezaručuje, že se neobjeví další. V případě Kosova se podařilo zlomit nadvládu hraničící s diktaturou, kterou ho ovládal Slobodan Milošević způsobem, kvůli němuž se mimo jiné dostal na lavici obžalovaných Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu. Nepodařilo se ale, protože to ani není v tak krátké lhůtě možné, přivést kosovské Srby a Albánce k nenásilnému soužití.

Na třicet mrtvých, přes osm set raněných a tisíce, především Srbů, vyhnaných z domovů v průběhu jediného týdne, jsou důkazem, že konflikt byl v minulých letech jen utlumen. Stačila zpráva o smrti několika albánských chlapců, aby nejdříve v Kosovské Mitrovici a potom i na dalších místech byli na oplátku napadáni Srbové a aby začaly hořet jejich domy.

Napětí přesáhlo i mimo Kosovo, když v Srbsku extremisté zapálili mešity v Niši a v Bělehradě. Mise OSN označila za původce nepokojů Albánce. Fin Harri Holkeri, který stojí čele mezinárodní správy provincie, byl ale zaskočen tím, jak se zachovali ti, od nichž očekával, že přispějí k uklidnění. Po celé předchozí desetiletí předák Albánců Ibrahim Rugova, který se před pěti lety stal Miloševičovým rukojmím, razil cestu nenásilného odporu vůči Bělehradu. Nyní prohlásil, že krvavý týden ukázal, proč je osamostatnění od Srbska pro Kosovo životně důležité. Nejen to - ve svém prohlášení ani jednou výslovně násilí neodsoudil. To vše vzbuzuje oprávněný dojem, že se pokusil událostí využít jako nátlakového prostředku.

Je však málo pravděpodobné, že by Rugova v dohledné době mohl uspět. Proč? Už předchůdce Harriho Holkeriho, Michael Steiner, kterého Češi znají z dvojího diplomatického působení v Praze na německém velvyslanectví, popsal základní podmínky, po jejichž splnění by se mohlo začít diskutovat o budoucnosti Kosova. Pokud po odchodu mezinárodních jednotek nemá vypuknout v provincii chaos, je třeba, aby v ní fungovaly demokratické instituce, k nimž patří například i účinné soudy a policie, aby tam byla fungující ekonomika a aby byl možný volný pohyb osob.

Vzhledem k posledním událostem nabývá na důležitosti ještě jiná podmínka, a to "slušné a přiměřené zacházení s menšími národnostními skupinami". Pokud se potvrdí podezření, že týdenní vlna násilí byla někým záměrně vyprovokována, je pochybné, že by se mohl splnit slib Harriho Holkeriho, že když v roce 2005 Kosovo splní zmíněné podmínky, bude možné zahájit jednání o jeho politické budoucnosti. Stejně tak slábnou vyhlídky na start diskusí, které by se staly dveřmi, za nimž by bylo samostatné Kosovo. A stejně tak se před mezinárodním společenstvím rýsuje perspektiva, že jednotky NATO budou muset na místě ještě zůstat.

Pochmurná kosovská bilance automaticky vyvolává otázku, zda měl zásah před pěti lety smysl. Jenže to, co zásahu Severoatlantické aliance předcházelo, přineslo dostatek důkazů, kam vede uhýbání před jistě nepohodlným a nepříjemným rozhodnutím. Oběti balkánských válek v devadesátých letech ještě nebyly spočítány, ale je jisté, že kdyby Milošević před pěti lety nebyl zbaven moci, že by obětí bylo ještě více. Zmařené albánské a srbské životy z minulých dní napovídají, že jednou převzaté odpovědnosti by nebylo možné jen tak a především bez následků vzdát.