Peres prezidentem
"Mé sídlo je od zítřejšího rána otevřeno pro vás všechny, a také má telefonní čísla budou veřejně známá". Skoro by se nechtělo věřit, že tato slova padla na inauguračním projevu nového prezidenta.
Od neděle, kdy byl uveden do úřadu, se na příštích sedm let stal hlavou izraelského státu Šimon Peres, politik známý v celém světě, a také skutečný veterán tamní politiky. Jen málo kdo se může pochlubit, že je v politice už 60 let, a ještě v ní hodlá ledacos dokázat.
Kdo vlastně je Šimon Peres? Narodil se jako polský občan na území, které po druhé světové válce připadlo Bělorusku, tedy Sovětskému svazu. To však už byl malý Šimon dávno pryč. V roce 1934 jako jedenáctiletý odjel do tehdejší britské Palestiny.
Prakticky od roku 1948, tedy v době vzniku Izraele, začal pracovat ve státních strukturách a rychle v nich stoupat. V roce 1956 už stačil být jedním z představitelů Izraele, kteří dojednávali alianci Jeruzaléma s Londýnem a Paříží proti egyptskému prezidentu Násirovi.
Brzy na to vstoupil do politiky jako chráněnec prvního izraelského premiéra, socialisty Davida ben Guriona. Stal se poslancem a koncem 60. let poprvé také ministrem a později i šéfem levicové Strany práce, i když napoprvé prohrál boj o nástupnictví po Goldě Meirové se svým mnohaletým rivalem Jicchakem Rabinem.
Pro Peresovu politickou kariéru je vůbec charakteristické, že nebyl politikem, který by vyhrával volby, vlastně se mu to v čele jeho strany nepodařilo ani jednou. Přesto byl opakovaně premiérem a stál při mnoha mimořádně důležitých událostech izraelských dějin, počínaje Suezskou krizí, přes získání jaderné zbraně, až po podpisy dohod z Osla z let 1993 a 4. Právě za ně dostal spolu s Rabinem a Jásirem Arafatem Nobelovu cenu.
Pro Peresovu kariéru je charakteristická neotřesitelná víra v mír a dohodu, a to zejména v dohodu s Araby. Také díky tomu je dosud v mnoha zemích Západní Evropy vždy vítán s otevřenou náručí, což se třeba o Arielu Šaronovi nedalo říci.
Nyní bude zajímavé sledovat, jak si Peres ve své funkci povede. Okamžitě smetl případné kritiky, kteří se obávali, že je v tři-a-osmdesátileti letech příliš starý pro roli prezidenta. A není to jen tím, že prezident v Izraeli má stejně jako u nás roli spíše ceremoniální. Peres dal jasně najevo, že hodlá být aktivním prezidentem, který se zajímá třeba i o nejnovější rozvoj nanotechnologií a s oblibou hovoří o ekologických tématech.
V tom právě ale může být problém. Mnozí se obávají, že Peres, jakožto celoživotní vyhraněný levicový politik bude upřednostňovat své nebo sobě blízké lidi. Tak podle některých kritiků dělal například i právě v případě Perese Chajim Hercog, který býval prezidentem v letech 1983-93. Izraelský prezident, opět podobně jako prezident český, může například rozhodnout, koho pověří sestavením vlády. Což především v Izraeli může být velmi silný nástroj pro ovlivňování politiky. Vždyť těsným vítězem příštích voleb může být třeba pravicový Likud s Benjaminem Netanjahu v čele.
Zatím se Peres představil jako prezident všech Izraelců. Ve svém inauguračním prezidentském projevu se zmínil o mnoha lidech, kteří jsou v izraelské společnosti znevýhodněni, od důchodců přes invalidní občany až po ženy. Zmíněný prezidentský projev lze vůbec analyzovat jako programové prohlášení namířené k nejrůznějším skupinám. Peres například hovořil o významné úloze Jeruzaléma, což je signál pravici, že hodlá vnímat i její představy. S respektem se vyjádřil také o pravicovém expremiéru Šaronovi, a opakovaně také zmínil armádu a její oběti při obraně Izraele.
Mluvil však také o Negevu, poušti na jihu země. Tímto směrem většinou hledí vizionáři, kteří chtějí národní síly namířit spíše na osídlení pustiny, a nikoli palestinských území, bylo tak tomu ostatně i v případě Šarona po vyklizení Gazy.
Peres se explicitně zmínil o Arabech, Beduínech, Drúzech a Čerkesech jako dalších národech, kteří v Izraeli žijí vedle židů, na jejichž práva se musí brát ohled. Jako poselství domácím Arabům lze chápat pasáž věnovaná Galileji, zatímco zmínku o takzvaném "údolí míru" podél hranic s Jordánskem jako vzkaz ostatním arabským zemím a Palestincům. V rozhovoru pro agenturu AP to ostatně řekl ještě jasněji: Izrael chce mír, a cenou za mír je nevyhnutelný odchod z většiny palestinských území.
Ve svém projevu se celoživotní socialista Peres dotkl svého dětství a toho, jak se svým dědečkem denně studoval Talmud, což je nepochybně vstřícné gesto vůči rostoucí ultra-ortodoxní komunitě, jejiž vztahy se sekulární většinou jsou dosti napjaté.
Jako vzkaz cizině i židům žijícím mimo Izrael, kterých je ostatně více než židů žijících v Izraeli, se dá považovat i nejemotivnější pasáž prezidentského projevu. Peres vzpomněl na svou rodnou ves na východě Polska, a na to jak ji před patnácti lety navštívil, a uviděl masový hrob židovských obyvatel, kteří byli za války upáleni v místní synagoze. Peres ve stejném projevu, byť na jiném místě prohlásil: Izraelci nemají, a ani nehledají jinou zemi. I to se dá vnímat například jako svébytný vzkaz světu - třeba do Teheránu.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.