Párování

3. říjen 2006

Logo|foto:Český rozhlas

Začíná poslanecká schůze, na které vláda požádá o důvěru. U příležitosti hlasování se pak očekává také párování. Tato procedurální specialita už občany dávno nepřekvapuje, dobře vědí, že nejde o nějakou poslaneckou seznamku, nýbrž o politické gentlemanství. Je-li poslanec z jednoho tábora z vážných, například zdravotních důvodů neschopen přijít na důležité hlasování, z druhého tábora s ním nehlasující pár utvoří někdo zdravý, respektive přítomný, takže poměr sil zůstane zachován.

V párování můžeme spatřovat profesní solidaritu, kolegialitu či projev sebezáchovy, neboť ani politický boj by se neměl přehánět. Nemocný člověk zkrátka patří do postele. Na poslance, který je v zuboženém stavu dovlečen k hlasovacímu tlačítku, mohou snad pohlížet s obdivem straníci, ale občan v tom spíše než obětavost a hrdinství spatřuje nevkus a fanatismus. Z řečeného ovšem ještě automaticky neplyne, že je párování také projevem politické kultury. Abychom s tím mohli souhlasit, museli bychom nejprve akceptovat princip stranické disciplíny, tedy jev, kdy poslanci nepoužívají při hlasování svůj vlastní rozum, ale instinkt sevřeného houfu.

Povšimněme si, jak sami politikové s opovržením hovoří o stranické disciplíně těch druhých. Nemocné kvůli politické rovnováze vypárují, ale zdravé vybízejí, aby se ve jménu zdravého rozumu vzepřeli diktátu svých vůdců. Jelikož jsou ale kritici stranické disciplíny sami stranicky disciplinovaní, mělo by smysl hovořit o politické kultuře teprve při gentlemanském vypárování zrádců. Ještě že politici nechtějí, abychom se my, voliči, kvůli rozložení sil, které je činí středem vesmíru, také povinně houfovali a párovali. Zatím je to dobrovolné.

autor: iho