Paroubek: staré trapnosti byly kdysi normou

Jiří Paroubek tenkrát na nějaké stranické besedě zmiňoval třicáté výročí února 1948 coby historickou událost, jejíž ideje jsou "živou výzvou".

Citaci z vystoupení přineslo Svobodné slovo, deník socialistů, a teď to kdosi - náhodou právě před volbami - nalezl v archivu a pustil do oběhu. Jistě, Paroubek na svá někdejší slova asi nebude právě pyšný. A komu to zapadá do vytvořeného obrázku kariéristy, který se později dostal do širšího vedení ČSSS a zároveň stoupal po žebříčku v podniku Restaurace a jídelny, ten má radost, že se nemýlil. Ale rozmazávané věty o "likvidaci exponentů buržoazie v politickém životě republiky" znějí uším pamětníků až příliš povědomě a triviálně. Bože, takových řečí jsme slýchali přece spoustu na každém kroku. Čest těm, kteří se jich nedopouštěli a kvůli hrozbě podobného "namáčení se" raději zůstávali v nižších patrech profesního postupu. O disidentech ani nemluvě. Ale povinně se - jaksi mimochodem - poklonit vprostřed sedmdesátých let dávnému a ve skutečnosti neaktuálnímu "vítěznému únoru", bylo v normalizační éře běžnou praxí.

Dělat z toho něco víc je nepřípadné. Museli bychom podobné věci vyčítat příliš velké části národa, včetně prakticky všech lidí na nějakých řídících postech. Mnoho z nich muselo být v jiné straně než Paroubek, mít legitimaci totalitní KSČ. A tedy v prověrkové vlně let 1970-71 odpovědět kladně na kruciální otázku osobního postoje k sovětské okupaci 1968. I přednostové nemocničních oddělení nebo profesoři technických fakult, tedy odborníci ve věcech s politikou přece nesouvisejících. Skoro každý mladý muž absolvoval základní vojenskou službu a při přísaze slíbil položit za socialismus život. Nečlenů Socialistického svazu mládeže na středních a především vysokých školách bylo minimum. Mnoho lidí zatínalo zuby a na nějakých grémiích velebili únor, Gottwalda, Břežněva, Husáka. Měli děti, které chtěly studovat, na svých místech mohli být prospěšní nějakému oboru, pomáhat také těm, které komunisté uvrhli do klatby. Vždyť KSČ měla před listopadem 1989 statisíce členů a ti se nemohli vyhnout různým akcím, podpisům a veřejným vystoupením.

Ve skutečnosti tomu, co se říkalo, nevěřil téměř nikdo a lidé se jen naučili omílat nařízené floskule, vycházet nějakým způsobem s režimem. Samozřejmě, někdo byl aktivnější, jiný jen takřka okázale přinucený. A dobře víme, že "pro forma" trpěné strany Národní fronty, jako Paroubkova socialistická, přijaly bez výhrad ústavně zakotvenou výlučnost KSČ se vším, co k tomu patřilo. Včetně připomínání "živého odkazu" Gottwaldova převratu. Z historie vytažené Paroubkovy "úlibné" věty tedy o něm samotném vůbec nic nevypovídají a rádoby skandál má jen pachuť předvolebních nečistých úderů. Přičemž právě tento míří zároveň pod pás doslova miliónům lidí, kteří ovšem mají tu momentální výhodu, že se o ně nikdo zdaleka tak nezajímá, jako o volebního lídra jednoho z favoritů voleb. Měřme Jiřího Paroubka spravedlivě jeho dnešními činy a nikoliv trapnými frázemi trapné doby.