Pařížský koberec pro Kaddáfího

Oficiální státní návštěva, která trvá pět dní, je v dnešní době sama o sobě vskutku cosi výjimečného, protože většina světových státníků má tolik času jen málokdy a když už, tak k takové délce musí být notný důvod. Muammar Kaddáfí ten svůj důvod samozřejmě zná. Naposledy navštívil Paříž ještě, když byl jeho hostitelem Georges Pompidou, bylo to v roce 1973. Ještě donedávna byl libyjský vůdce na mezinárodní scéně páriou a mezi své spojence mohl počítat jen ty, kterým posílal peníze získané z prodeje ropy, nebo režimy stejně usurpátorské jako ten jeho. Důvodem Kaddáfího izolace byla jeho podpora nejrůznějším teroristům a mesianistická posedlost vytvářet nejroztodivnější spojenectví. Proto se od něj odvraceli i ti arabští politici, kterým by jinak jeho petrodolary přišly vhod.

Západ měl na Kaddáfího spadeno ještě více. Silný muž z Tripolisu financoval a pomáhal organizovat teroristické útoky, které nedosáhly předpokládaného cíle, protože demokratickými vládami neotřásly. Zato však z něj udělaly jasného nepřítele. Nepřítele Washingtonu, kde si vryli do paměti, že Libye zorganizovala výbuch v západoberlínské diskotéce La Belle, kam chodili často američtí vojáci. Ještě více hněvu vyvolal pumovým atentátem, který odpálil civilní dopravní letadlo nad skotským Lockerbie. A stal se také nepřítelem Paříže kvůli útoku na letadlo francouzské společnosti UTA nad Nigerem.

Většinu těchto afér se podařilo časem spláchnout do diplomatických kanálů kvůli výměnným obchodům, kde cítily svůj zisk obě strany. Hlavním výměnným zbožím byl příslib Kaddáfího, že napříště nebude podporovat terorismus, a nepřímém odškodnění obětí nejkřiklavějších atentátů. Západ odměnou postupně odemykal libyjskému vůdci dveře mezinárodní izolace. Proto jsme si mohli prohlédnout poněkud bizarní snímky Kaddáfího ve společnosti britského premiéra Tonyho Blaira pod plachtou beduínského stanu jeho výstředního hostitele. Proto jsme viděli, jak je Kaddáfí přijímán v sídle Evropské unie v Bruselu. Proto začaly jedna za druhou padat hospodářské sankce, které Libyi poznamenaly více, než byla její vláda ochotna přiznat.

Když má Muammar Kaddáfí takto otevřené dveře, tak proč tolik rozruchu nad jeho nynější cestou do Paříže? První důvod už zazněl, pět dní oficiální státní návštěvy neodbytně vyvolává výstižné české úsloví, že jak je něčeho moc, tak je toho příliš. Lze samozřejmě přijmout argument, že pokud je možno z organizátora teroristických činů přesvědčit, aby se vzdal násilných metod, potom je to onen polepšený hříšník, který poslouží jako příklad jiným, těm, kteří ještě neprohlédli. Lze také přijmout argument, že když už se ledy hnuly, pragmatický politik neopomene využít příležitosti udělat dobrý obchod.

Jenže obchody, které vyjednal prezident Sarkozy, jsou jeden vedle druhého cítit skandálem. Když prodává Libyi letadla Airbus, tak budiž, protože kdyby neprodal evropský výrobce, tak by třeba prodal americký Boeing, protože nikdo jiný na trhu v tomto oboru není. Ale když se začne mluvit o prodeji jaderné elektrárny nebo vojenských stíhaček, jsou namístě pochybnosti. Potom se nelze divit ironické otázce, zda se Kaddáfí Sarkozymu také zavázal, že francouzskými stíhačkami nebude sestřelovat airbusy vyrobené v Toulouse.

Doširoka rozvinutým červeným kobercem pro libyjského hosta francouzský prezident ukázal, že záliba v okázalých gestech v něm převážila nad ryze pragmatickou kalkulací. Není to tak dávno, co Kaddáfí hlásal zkázu Státu Izrael. Proto je nasnadě otázka, zda jeho stanování na zahradě pařížské vily, která patřila baronovi de Rothschild, je více urážkou někdejšího majitele, libyjského vůdce samotného, anebo třeba Sarkozyho židovské babičky a matky.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .