Paralely

Nakonec se rozhodla prozkoumat fenomén Baťa, jehož firemní značku vidí denně z okna svého pokoje v městě Möhlin. Prošťourala archivy, studovala staré noviny, dělala interview s obyvateli Möhlin, protože skoro každý zde kdysi pracoval pro Baťu. Ve školní práci, jejíž úctyhodná úroveň téměř odpovídá bakalářské dizertaci, Katrin úvodem zmínila změněnou situaci v Evropě po první světové válce.

Hospodářská krize, nezaměstnanost, posuny ve struktuře průmyslu. Tomáš Baťa inspirován návštěvami Ameriky tehdy rychle pochopil, že nestačí boty vyrábět, ale že je musí taky prodávat a opravovat. Že nesmí uvíznout v poměrech tehdejšího Československa, nýbrž musí expandovat do zemí, kde jsou vhodné podmínky, například do Švýcarska.

Továrna v Möhlin byla otevřena v roce 1932. Pouhý rok po podepsané smlouvy mezi firmou a městem. Hned zpočátku 160 zaměstnanců denně produkovalo 1200 párů bot. Tomáš Baťa se toho nedočkal. Zahynul 12. července 1932 v letadle, jež se zřítilo cestou na slavnostní zahájení v Möhlin. Möhlin disponující skvělou dopravní polohou a vhodnou strukturu obyvatelstva, přijal českou firmu s otevřenou náručí. Během výstavby a prvního provozního roku jí rád prominul daně.

Místní obuvnický průmysl to ovšem viděl jinak. Začaly difamační mediální kampaně. Bojkot, názor, kdo kupuje u Bati je zrádce vlasti, správní obstrukce, soudy pod záminkou, že zatímco Baťa například inzeruje boty z lakované kůže, ve skutečnosti tohoto materiálu používá jen zčásti. Baťovi povolili vyrábět pouze gumovou obuv, což byla nakonec výhoda. Začal s tím v Evropě jako vůbec první. Také dělnictvo nebylo příliš spokojeno s tvrdými podmínkami panujícími ve firmě.

Osobní odpovědnost za kvalitu, kolektivně potrestaný špatný výkon, disciplína, perfekcionismus, povinné spoření, závislost na zaměstnavateli i mimo továrnu, odmítavý postoj k odborům. Švýcaři, velmi podobně jako někteří dnešní Češi, zaměstnaní u západních firem, měli pocit, že za normální plat musejí podávat mimořádný výkon. Firemní školství, nemocnici, moderní bydlení a sportovní příležitosti rychle považovali za samozřejmost.

Paralely s dneškem by se našly i jinde. Švýcaři, s nimiž se počítalo na vedoucí postavení, museli jezdit na školení na Moravu. Češi zaučovali Švýcary práci na moderních strojích. Brzy se začalo říkat, jsou zbytečně nafoukaní tihleti rádoby šéfové. Úspěšná historie Bati v Möhlin skončila v dubnu 1990. Způsobil to stoupající konkurenční tlak z Dálného východu a příliš vysoké produkční náklady ve Švýcarsku.

Historie se opakuje, ale jinde. Möhlin ztratil důležitého plátce daní a lidé práci. Už dávno to ovšem nebyli Švýcaři, ale hlavně pendleři z přilehlého francouzského Elsasu. V továrním a obytném areálu se dnes pasou krávy, v halách jsou zatím, než se definitivě rozhodne, co dál, nejrůznější kluby, keramické dílny, příležitostné výstavy a dokonce synagoga. Jen stále fungující prodejna bot připomíná zašlu Baťovu slávu. Také já jsem si po přečtení Katrininy maturitní práce zajel do Möhlin, vzdáleného nějakých 20 kilometrů od Basileje. Obdivoval jsem modernost architektury 30. let a liboval si, jak pěknou stopu zde zanechaly ony pověstné zlaté české ručičky.

Celý areál je dokonce pod ochranou státní památkové péče. Jenomže, česká byla spíš hlavička, ručičky byly zpočátku švýcarské, později elsaské a všichni společně obouvali nohy po celém světě. Chci ještě vyseknout hlubokou poklonu Katrin Peterhans a také jejím učitelům. Výchova k samostatnému myšlení a práci je zlatou investicí do budoucnosti. Při mé vlastní maturitě v roce 1960 jsem žádný slavný výkon nepodal. Stačilo jenom odštěkat nabiflované.