Pár nevojáckých poznámek k vojenské reformě

Dobře víme, že i v historii poměrně nedávné se hospodářské krize zdánlivě úspěšně řešily různými zbrojními programy, což mělo brzy za následek války, které nejen uvrhly lidi zpět do bídy, ale mnohé z nich i do věčných lovišť, kde už práci ani blahobyt nepotřebovali. Dokonce ani nedávná válka studená se z této zákonitosti úplně nevymykala. Strach z předvedených atomových a vodíkových zbraní sice zabránil světové apokalypse, ale zbrojní průmysl i tak pracoval na plné obrátky, neboť zbraně rychle zastarávaly a bylo nutné vymýšlet a vyrábět zbraně nové.

A to tak dlouho, až jedna z takto studeně válčících stran nestačila tempu strany druhé a zcela uzbrojena nejdříve padla a tím pádem se rozpadla.

V současných nářcích nad připravovaným rušením celých posádek a různých vojenských zařízení slyšíme poměrně málo argumentů, že by vláda touto reformou nějak ohrožovala obranyschopnost státu. Ani mezinárodní mise nemají být příliš zeslabeny, neboť k těm je zapotřebí poměrně malého počtu vojáků, ovšem musí být znamenitě vycvičeni. Když ministr Kostelka mluví o tom, že by jejich zamýšlený pětitisícový kontingent měl být snížen na třítisícový, nebyl by asi problém toto číslo zase zvýšit. Ovšemže na úkor vojáků méně potřebných či úplně nepotřebných, jichž, obávám se, i po reformě zůstane v armádě ještě dost.

Jako tam asi zůstane i mnoho neužitečné výzbroje, neboť i nad zbylými třiceti tanky si pan ministr povzdechl, že když už je máme skoro zaplacené, tak si je ponecháme k tomu, abychom, cituji, "aspoň zajistili výcvik tankových osádek a vytvořili podmínky pro to, aby tanky mohl nabízet k exportu český průmysl".

Příliš jasné to uplatnění není, ale co je to proti představě více než desateronásobného počtu tanků, které v roce 1995 objednala Klausova vláda. Ty však naštěstí nebyly zaplaceny, na rozdíl od dvaasedmdesáti podzvukových letadel L 159, která objednala další Klausova vláda v roce 1997 a která dodnes armádní rozpočet neúnosně zatěžují. Připomeňme, že tyto nesmyslné objednávky, možná nejzávažnější příčina dnešních armádních škrtů, se udály v době, kdy Ministerstvo obrany spravovali lidovci, a že zde vůbec nemuselo platit přísloví o nevědomosti, která hříchu nečiní.

Zkušenosti nás učí, že kolem armády se vždy vytvářel jakýsi nimbus nepostradatelnosti. Řekněme, že to mělo svůj smysl v době První republiky, která byla ze všech stran obklopena nepřáteli. Stejně se však nakonec ukázalo, že proti takové přesile nebylo možné takové armády prakticky použít. Mýtizace armády pak pokračovala i v době komunistické, kdy každému soudnému člověku bylo jasné, že ze strany, kam ta armáda byla namířena, nám žádné nebezpečí nehrozí, a v tom směru, odkud nám přepadení velmi reálně hrozilo, ji stejně nikdy nebudeme smět použít.

Přesto k požadavkům takto zbytečné armády se vždy přistupovalo s maximálním respektem a chtěl bych vidět, kde bychom dnes byli, kdyby se ty bilióny z národního bohatství takto nepromarnily.

Bohužel však ona posvátná úcta k armádě trvala i dalších třináct let po roce 1989, a to i tehdy, kdy se náš stát proti vůli komunistů stal členem NATO a prvně od roku 1918 byl rázem obklopen výhradně státy spojeneckými. Nicméně armáda, vždy připravena především na války minulé, na to dlouho nereagovala nějakou redukcí personální či materiální, i když se stále více ukazovalo, že kromě už zmíněných mezinárodních misí se s ní dá počítat ještě tak při poněkud častějších povodních. To by ovšem lépe zastal jeden k tomu specielně cvičený útvar, ať už v armádě či mimo ni.

Ke klasicky paradoxní situaci pak došlo, když se začalo uvažovat o nákupu nových nadzvukových stíhaček za nehorázné desítky miliard korun. Kromě ODS bylo téměř všem stranám, hlavně zase lidovcům a Zemanovým sociálním demokratům, najednou jasné, že nelze jinak, než koupit bez výběrového řízení jen a jen čtyřiadvacet britsko-švédských gripenů. Velice naivně jsem na těchto vlnách žádal, aby mi zasvěcení odborníci popsali představitelnou situaci, kdy by všech těchto čtyřiadvacet nadzvukových stíhaček bojově vyletělo.

Jediné odpovědi jsem se dočkal od tehdejšího pana ministra Tvrdíka, tenkrát velkého zastánce toho velkonákupu, který významně a tajuplně ukázal směrem k východu na někdejšího velkého bratra, který prý tak úplně nespí. No vida. A pak se ukázalo, že ona naléhavost nákupu měla asi jiné důvody. A že někteří spojenci z NATO měli pravdu, když nám radili, abychom zatím prováděli s armádou věci méně nákladné. Mezitím Poláci dostali stíhačky zadarmo a nám se rýsuje podobně výhodná možnost. Tentokrát k tomu má stačit už jen čtrnáct letadel a kdoví, zda-li i toto číslo se více než naší skutečnou potřebou neřídí zájmem prodávající strany. V tomto případě americké.

Takže stále vyplouvá na povrch ono podobenství s hladovou zdí. Nechci ironizovat ani zlehčovat starosti, které náhle na postižené vojáky dopadají. Jsem však přesvědčen, že ti schopní se uplatní v oborech potřebnějších, než až dosud v této zemi bylo vojenství. A možná, že jednou budou za tuto reformu i vděčni. To, až si uvědomí, že práce, za níž je vidět konkrétní výsledky, dá člověku více uspokojení, než stálé čekání na příležitost, která se možná nikdy nedostaví.