Papež Jan Pavel II. zemřel

Nebyl to samozřejmě vliv mocenský nebo politický, ale především morální. Snad i proto se stal v roce 1981 Jan Pavel II. málem obětí atentátu, jehož vykonavatelem byl turecký terorista Ali Agca, a to přímo na svatopetrském náměstí před zraky věřících. Morální síla papeže se ukázala, když později tohoto zločince v jeho cele navštívil a řekl mu, že mu odpouští. Atentát je nicméně dodnes zahalen tajemstvím a předpokládá se, že za ním stály kromě bulharských i sovětské komunistické tajné služby.

Karol Wojtyla se stal prvním slovanským papežem a jeho zvolení v roce 1978 bylo nečekané a v mnoha ohledech symbolické. Pocházel z polské katolické církve, která zažila komunistické pronásledování, a přesto nebyla zlomena - spíše naopak: útlak ji posílil, tak jako se to stalo mnohokrát v dějinách křesťanství. Symbolicky si změnil jméno na Jan Pavel II., aby naznačil, že bude pokračovat v odkazu svého předchůdce Jana Pavla I., který byl na Petrově stolci pouhých 33 dní.

Při svém poselství "urbi et orbi" posléze vzkázal utlačovaným a trpícím lidem kdekoliv na světě: až vyjdete ze svých domovů, podívejte se na hvězdy. Byla to rada, geniální svou jednoduchostí. Jakkoliv se mohl zdát totiž komunistický, nebo jakýkoliv jiný krutovládný režim obrovský, neměnný nebo hrozivý, v měřítku hvězd byl naopak nepatrný a směšný. Dějiny daly popeži z komunistické země zapravdu: moloch se vnitřně zhroutil, zatímco hvězdy jsou - a ještě dlouho budou - spolehlivě na svém místě. Mnoho lidí vnímalo potom konec ideologie doslova jako zázrak. Nikdo přece nečekal, že studená válka skončí studeně - tedy prakticky bez výstřelu.

Jan Pavel II. se od počátku (a vlastně dávno před svým příchodem do Vatikánu) snažil být co nejblíže obyčejným lidem. I to byl jeden z důvodů, proč se stal lehkým terčem pro Aliho Akcu. Pozdější bezpečnostní opatření přijímal jako nutné zlo a využil každou příležitost ke kontaktu s obyvateli jakékoliv země světa. S tím nepochybně souvisí fakt, že se stal největším cestovatelem mezi papeži. Jako by chtěl vytvořit moderní paralelu ke slavným cestám apoštola Pavla v někdejší římské říši. Navštívil více než stovku zemí a kdosi spočítal, že přitom urazil vzdálenost, rovnající se sedmadvaceti obletům země.

Co se týče postojů, přesně ho vystihovalo hodnocení, podle kterého byl zcela zásadový a nekompromisní uvnitř církve, a současně naprosto otevřený a tolerantní navenek. Stal se prvním papežem, který vkročil do mešity. Vůči židovským komunitám a objasnění chování církve během holocaustu učinil odvážné kroky. Setkal se s mnoha představiteli postkomunistických zemí, a také například s Fidelem Castrem na Kubě. Vůči všem vystupoval jako zastánce pravdy a lásky, což je kombinace pro podstatu křesťanství naprosto typická.

Na druhé straně necouvl ani o krok, když se jednalo o postojích k internímu životu církve, její hierarchie a katolických komunit kdekoliv na světě. V nejrůznějších otázkách, od problematických stránek dějin či povinného celibátu, přes umělé přerušení těhotenství, eutanázii nebo homosexuální partnerství, až po antikoncepci zachovával tradiční, konzervativní postoj. S naprostou jistotou se dalo vždy očekávat, že bude, jak sám říkal, na straně života - i kdyby mělo jít o život jakkoliv postižený nebo slabý.

V kontrastu se svým předchůdcem stál v čele katolické církve neuvěřitelně dlouho - necelá tři desetiletí. Už minulý rok v březnu oslavovali poutníci ve Vatikánu skutečnost, že pontifikát Jana Pavla II. se stal třetím nejdelším v dějinách katolické církve. Souvisela s tím ale bolestná skutečnost pro něho samotného. Rozhodl se totiž zůstat až do konce.

Ve chvíli, kdy zaznívaly debaty o tom, zda by kvůli vysokému věku, a hlavně pokračujícím nemocem, neměl odstoupit, držel se hlubokého přesvědčení, že papežství není pouhá funkce, ale naopak poslání, k němuž nebyl vyzván pouze lidmi, ale samotným Bohem. Proto se rozhodl v tomto duchovním poslání vytrvat. Jinými slovy, když ho povolal Bůh, jenom on ho mohl také odvolat. Jak potom sám naznačil, čekala ho nejtěžší zkouška života.

V posledním období síla tohoto kdysi nesmírně vitálního člověka znatelně slábla a stačila mu sotva na jednoduchý znak požehnání beze slov poutníkům za okny. Toto období, kdy se stal Jan Pavel II., jak sám řekl, zajatcem svého těla, bylo na druhé straně nesmírně silnou výpovědí o tom, čemu věřil. I v tomto případě zůstal na straně života - a někteří pozorovatelé s úctou prohlašovali, že ještě nikdy nebyl tak silný, jako tehdy, ve své slabosti. Přesně takový je totiž obraz Krista v Novém zákoně.

Nyní tedy éra papeže Jana Pavla II. skončila. Jeho dobrá rada ale nadále platí: až vyjdete ven, podívejte se na hvězdy.