Paměť míst vymírá

Jako to dělal například slovenský historik Ján Mlynárik pod pseudonymem Danubius v Tigridově exilovém čtvrtletníku Svědectví. Ale jako to museli léta dělat i někteří další. Konkrétně například Tomáš Staněk, uznávaný odborník na osud sudetoněmecké menšiny, který výsledky své práce začal v detailním zpracování zpřístupňovat české veřejnosti hned v 90. letech. Také časopis Respekt psal o konkrétních případech poválečných masakrů na německém obyvatelstvu. A režisér Miroslav Bambusek uvedl k 60. výročí konce války scénické čtení protokolů parlamentní komise z roku 1947, která vyšetřovala známý masakr v Postoloprtech. Stejně jako dnes, platil sice i tenkrát tzv. "amnestijní zákon", kterým se po válce pardonovaly trestné činy až do 28. října 1945, pokud při nich šlo o – cituji- „spravedlivou odplatu za činy okupantů a jejich pomahačů". Ať už je tento zákon vzhledem k faktu, že promíjel údajnou „spravedlivou odplatu“ ještě půl roku po konci války, jakkoliv kuriózní a sporný, byl stěží míněn tak, aby kryl svévolné masakry civilního sudetoněmeckého obyvatelstva včetně žen a dětí, prováděné revolučními gardami. Proto bylo také v letech 1946 až 47 zahájeno v řadě případů šetření. Prováděly se i exhumace masových hrobů sudetoněmeckých obětí, o kterých existují zaprotokolovaná svědectví znalců, kteří u toho byli. Jenže pak přišli k moci komunisté a pachatelé šli jen výjimečně za mříže. Téma bylo na veřejnosti tabu.

Tohle dědictví komunismu jsme nepřekonali dodnes. Času přitom už mnoho nezbývá. Jak připomněla Eva Habel ve svém referátu na konferenci Institutu Johanese Kuenziga, pořádané v roce 2004 ve spolupráci s mnichovským spolkem Adalberta Stiftera, k péči o hroby obětí války a násilí se oba státy zavázaly už ve smlouvě o dobrém sousedství z roku 1992, a tento závazek opakovaly o pět let později v česko-německé deklaraci. Za 65 let od konce války nashromáždily sudetoněmecké krajanské spolky řadu detailních informací o místech, kde oběti násilí skončily. Jsou to buď svědectví těch, kteří přežili, anebo příbuzných, kteří po osudu svých nezvěstných blízkých pátrali. Za posledních dvacet let se v mnoha případech už povedlo označit místo jejich posledního odpočinku alespoň křížem. Někdy i památníkem s nápisem, většinou ovšem formulovaným tak „neutrálně“, že je srozumitelný jen zasvěceným. A zcela výjimečně, jako například na hřbitově v Novém Boru, také pamětní deskou se jmény obětí. V řadě případů ale hroby pořád ještě oficiálně neexistují. Jako například na louce u Dobronína na Jihlavsku, kde se místo očekávané exhumace konají, jak jsme viděli v pořadu Reportéři ČT, toho času meliorační práce. Je to v místech, kde si 19. května 1945 muselo 11 místních sedláků údajně vykopat hrob poté, co je odvlekli jejich sousedé pod velením jednoho z přivandrovalých revolucionářů. Nikdo je už nikdy neviděl. Jen jejich vrazi se vychloubali v místní hospodě, jak s nimi zatočili.

Eva Habel připomíná, že paměť míst potřebuje prostředníka, aby se udržela. Když se ale vylidní celé obce a několikrát se vymění i dosídlené obyvatelstvo, není nikdo, kdo by pěstoval vzpomínky na to, co se tam stalo.
Dodat je třeba, že po 65 letech umírají i poslední pamětníci. A s nimi také paměť míst.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.