Palestinci v Libanonu protestovali

Současná situace asi tři až čtyř set libanonských Palestinců není opravdu růžová, a to i v kontextu regionu, v němž politický útlak i ekonomické strádání nejsou vůbec neznámé.

Do Libanonu se Palestinci dostali koncem 40. let jako uprchlíci po arabsko-izraelské válce. Na území Izraele už se vrátit nemohli, a tak zůstávali v okolních zemích. Ovšem zatímco třeba Jordánsko, kam uprchlíci také dorazili, Palestince postupně a relativně úspěšně integrovalo a udělilo jim občanství, případ Libanonu byl zcela odlišný. Tato malá a hlavně multi-konfesní země se bála, že pokud umožní Palestincům v Libanonu zakořenit, zvrátí tím rovnováhu ve státu – to se ostatně nakonec stalo, protože patnáctiletá občanská válka v roce 1975 začala po ozbrojených střetech mezi Palestinci a libanonskými křesťanskými milicemi. Druhým důvodem proti udělení práv Palestincům byl argument, kterým se řídily i téměř všechny ostatní arabské země – kdyby totiž udělili palestinským uprchlíkům občanství, přiznali by tím prý Izraeli právo na existenci.

Tento způsob uvažování se na osudu uprchlíků projevil zvlášť tragicky právě v případě Libanonu. Údajně velmi dočasné provizorium se protáhlo na více než šedesát let. Během té doby byli libanonští Palestinci většinou nuceni zůstat v jednom z 12-ti uprchlických táborů, které se postupně měnily na nevzhledná města bez infrastruktury a veřejných služeb.

Nedostali nejen žádná politická práva, jako je právo volit do libanonského parlamentu nebo dostat cestovní pas, ale nemají ani nárok na sociální a zdravotní služby, jako ostatní Libanonci, a to přesto, že platí stejné daně. Nesmějí také vlastnit mimo tábor nemovitý majetek, a nesmějí vykonávat naprostou většinu kvalifikovaných povolání. To znamená, že jsou většinou odkázáni na manuální nebo pomocné práce, a i v této oblasti jsou často diskriminováni.

Palestinské tábory v Libanonu se postupně změnily na ghetta, kam libanonská policie nebo armáda vůbec nechodí. Častu je ovládají různé ozbrojené frakce, které mezi sebou občas válčí. Obyvatelé žijící v bezvýchodnosti samozřejmě často podléhají radikálním ideologiím. V posledních letech se čím dál častěji mluví o tom, že mezi mladé palestinské muže pronikla Al Kajda, nebo jiné spřízněné fundamentalistické organizace. Hranice mezi kriminální a teroristickou činností těchto skupin jsou však často těžko rozeznatelné.

Známým se stal případ tábora Nahr al Bárid v roce 2007. V tomto palestinském táboře se ukryla skupina islamistických ozbrojenců, která se předtím pokusila v nedalekém libanonském městě vyloupit banku. Policie je pronásledovala až do Nahr al Báridu, který potom armáda obklíčila a snažila se odtud ozbrojence vypudit. Použila při tom dělostřelectvo, což podle nepotvrzených zpráv stálo život několik set lidí, a další tisíce přišly o střechu nad hlavou.

O morální, ale nyní i čistě pragmatické neudržitelnosti současné situace se v Libanonu ví už dávno, ale tamní politika vždy řešila mnoho jiných naléhavých problémů, a vzhledem ke zmíněné vratkosti libanonské stability si ani nemohla dovolit větší zvraty. Současná vláda Saada Harírího však chtěla přece jen něco změnit – návrh na určité uvolnění restrikcí, kterým Palestinci v Libanonu podléhají, se má v parlamentu projednávat právě v následujících týdnech. Palestinci v Libanonu by si například směli koupit byt, v případě pracovního úrazu by měli právo na ošetření ve státních nemocnicích a také by získali nárok starobní důchod. Ovšem i když v žádném případě nemůže být řeč o udělení plných práv, proti Harírího plánu se už nyní mnozí poslanci ostře staví. Jde zejména o zástupce libanonských křesťanů, což souvisí nejen se vzájemnou zlou krví ještě z dob občanské války, ale i s faktem, že Palestinci jsou v naprosté většině sunitští muslimové. Usnadnění jejich přítomnosti, případně i trvalé setrvání v Libanonu by znamenalo demografický posun v neprospěch už nyní menšinových křesťanů.

Libanon kupodivu nebyl nikdy pod velkým mezinárodním tlakem, aby podmínky, v nichž tamní Palestinci žijí, uvolnil. Odborníci však přesto Bejrútu doporučují, aby byl velkorysý. Vzrůst radikalismu mezi zoufalými obyvateli táborů, kteří se stejně ve druhé nebo třetí generaci narodili v Libanonu, může ohrozit tak pečlivě střeženou libanonskou stabilitu. Libanonci by udělením slušnějších životních podmínek pro potomky běženců udělali i něco pro sebe.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.