Pád komunismu jako hra
Jistě, byla to v pondělí večer grandiózní podívaná: kostky předimenzovaného domina se začaly kácet napříč Berlínem poté, co z úst shromážděných světových politiků dozněla vzletná slova o svobodě a demokracii. Davy šílely. Docela jako při napínavém sportovním utkání. Kolem zbytků zdi v centru města jezdily trabanty jako na autodromu. Všem se to moc líbilo. Někteří až plakali dojetím.
Takhle nějak by to mohlo vypadat i příští týden v Praze. Až si tady účastníci oslav zopakují protestní pochod z Albertova na Národní třídu a nakonec se na místě, kde před dvaceti lety zastavil studenty kordon zvláštních policejních jednotek, všichni společně vyfotí. Noviny a televize už k tomu celé týdny chrlí dobové rekvizity: připomínají, jak se ve školních lavicích muselo sedět s rukama za zády, co byly plísňáky a šedý mor, jak vypadaly cvičební úbory a co to byly bony, jak se muselo žádat o výjezdní doložky.
Všichni se bavíme, když to dětem stejně nic neříká. Bezelstně odpovědí, že socialismus byl, když si lidi chodili pro sociálky. A sametová revoluce se jmenuje proto, že všichni chodili v sametu. Že rodiče se před dvaceti lety schovávali v díře nebo lovili dinosaury. A když se střílelo z Aurory, tak to znamenalo, že si lidi dělali legraci z těch lázní v Třeboni. To všechno prosím nejsou výmysly: takhle odpovídaly děti ze 2. základní školy v Plzni, kde jejich odpovědi zaznamenal Plzeňský deník. Na hraní mají děti nárok i při tématech, smrtelně vážných. Ale dospělí? Je to dost infantilní pojetí světa, když to hlavní, co po dvaceti letech času na svobodnou reflexi komunismu v široké veřejnosti zbude, se zdá být spor o to, jestli byla lepší arocola nebo kofola.
Přitom se jedná o jedno z nejhorších období našich novodobých dějin. Horší než nacismus, protože ten si Československo, respektive české země, aspoň nevybraly dobrovolně. Zato komunismus ano, a to ve svobodných volbách v roce 1946, které měly být na víc než čtyři desetiletí svobodnými naposled. Teror padesátých let vystřídala po roce 1968 normalizace, kdy komunisti zlomili lidem páteř a generace dostávaly už do kolébky návod na to, jak se sehnout a přihrbit. Kdo to nedokázal, zaplatil. Ztrátou zaměstnání, nemožností studovat. A to byly ještě ty mírnější alternativy, protože se mohl ocitnout také rovnou ve vězení.
Jak to, že je o tomhle všem při současných vzpomínkových orgiích slyšet tak málo? Zmařených kariér a životů byly přece u nás tisíce. Jiné vysvětlení než to, že vzpomínky jsou tak povrchní proto, že jsou pořád ještě přehlušeny špatným svědomím, jelikož mlčící většina držela ústa a krok, mně nenapadá.
Mlčet dál i tedˇ, brát pád komunismu jako hru anebo si minulé časy dokonce přikrášlovat, je ovšem hřích na vlastních dětech a vnucích: těm by mohlo hrozit, že by si to jednou zopakovali.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.