Otázky pod zatemněnou oblohou

Zdenek Slouka
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zdenek Slouka

U mnoha lidí je zázrak a štěstí, že se podařilo je přemluvit k napsání vzpomínek. Politolog, publicista a novinář Zdenek Slouka k nim patří. Jeho vzpomínky s poněkud komplikovaným titulem „Jdi po skryté stopě – lidské kroky politickou krajinou exilu“ jsou opravdovou čtenářskou lahůdkou. Politika ovlivňuje životy lidí, ať chtějí nebo ne, ale málokdo toto působení popsal tak dobrodružně a plasticky.

Neurážej pana prezidenta!

Před domem č. 57 v Kounicově ulici v brněnské čtvrti Veveří se v roce 1933 odehrála běžná klukovská potyčka, tentokrát ovšem politicky motivovaná: desetiletý synek bývalého legionáře Slouky se tu popral s o něco mladším potomkem majora Šádka od vojenské jízdy. Šlo o čest prezidenta Masaryka. Synkův vlastenecky pojatý prohřešek ovšem Reinhold Slouka řešil celkem s pochopením – naoko přísně, ve skutečnosti s jakousi tajnou jiskrou v očích. Zakázal mu výlet, který se stejně neměl konat. A po kině hybaj domů!

Zdenek se narodil v Brně 13. srpna 1923 a patřil ke generaci, jejíž životní obzor byl skutečně zatemněný – po dvě až tři desetiletí ji stíhaly politické a společenské katastrofy, doslova se hrnuly jedna za druhou. Otec pracoval v brněnské zbrojovce a později na poště a přátele měl hlavně mezi bývalými legionáři, kteří si říkali bráškové a mnoho hodin proseděli v suterénním domovnickém bytě Sloukových – víceméně za ustavičného mručení a klení na stále se zhoršující poměry 30. let, ať už šlo o hubené výdělky nebo nebezpečí nacismu.

Jak se přelepuje historie

Když se pak doba nachýlila k válce, přestávaly běžné klukovské lapálie, ostatně někteří židovští kluci beze stopy zmizeli v emigraci a jiní zase v řadách Hitlerjugend. Začínalo jít do tuhého, ale Zdenek byl tak trochu ranař. Například v roce 1938 si zfalšoval rodný list a přidal si dvě léta, aby mohl jít bránit republiku. Nepodařilo se. Podobný postup pak zvolil i po maturitě v dobách totálního nasazení, kdy spřádal fantastické plány, že jako totálně nasazený v Říši se snáz dostane do Anglie a přihlásí se do armády.

Předvolání na obávaný "pracák" bylo prvním krokem k odvedení na nucenou práci

Ještě než ale na poslední chvíli před odchodem do fabriky maturitu složil, bylo to v květnu 1943, musel, stejně jako mnozí tehdejší gymnazisté, absolvovat nesčetně podivných procedur, předpisů, různých omezení a politických výkladů, kterými nacistický režim „oblažoval“ tehdejší studentstvo. K nejbizarnějším a jistě ne výjimečným zážitkům těch let patřilo třeba přelepování jednotlivých vět i celých pasáží v učebnicích dějepisu – jeden takový den Slouka přibližuje i ve svých pamětech.

Tak třeba zrovna tato věta by se měla tesat: „Nezapomeňte, že když zacházíte s lepidlem, zacházíte s historií!“ Přitom profesor Tuxa vůbec při výkladu nedával najevo, co si o věci myslí, ale zároveň skrz pečlivý komentář dokázal nepochybně studentům vtlouci do hlavy vše, co bylo třeba. Velmi skrytý černý humor ve stínu šibenic a lágrů.

Kostky s benzínem

Zdenkovy pokusy o odboj v adamovské strojírně nakonec vypadaly tak, že se co nejčastěji pokoušel tzv. hodit marod (kostky cukru polité benzínem za účelem zvýšení teploty patřily spíš k jeho mírnějším metodám) a podnikl několik poměrně odvážných pokusů zapojit se do skautského odboje na Vysočině. Bez velkých odbojových činů, ale také bez větších zdravotních následků, se dožil osvobození.

Právě v okamžiku dějinného zlomu, na prahu vytouženého míru, v sobě objevil novináře. Chodil po městě plném jizev po bombardování, sledoval počínání lidí i svou vlastní situaci, setkal se se sovětskými osvoboditeli i s domácími rabovači a to vše přetavil v zápisky, se kterými se v prvních dnech po osvobození dostavil do obnovené redakce Lidových (pro další tři roky Svobodných) novin, kde vyhledal otcova známého, redaktora Bedřicha Golombka.

Bedřich Golombek

Svobodné noviny?

Tři léta okleštěné demokracie Národní fronty tvoří zároveň tři nejpilnější léta psaní Zdenka Slouky jako novináře, nikdy poté už se k té práci v takové míře nevrátil. Psal o mimořádných lidových soudech, ale měl na starosti i běžné zpravodajství a každodenní agendu. Málokdy ovšem články mohly vyjít bez cenzurních úprav či škrtů. Seznámil se s chodem novin od redakce až po sazeče a ještě se při tom stihl zapsat na Masarykovu univerzitu jako student češtiny a sociologie, kde navštěvoval mimo jiné přednášky a semináře Inocence Arnošta Bláhy.

Opakovaně ovšem odmítl i dobře míněné přihlášky do jakékoli strany, natož té komunistické. Po únoru 1948 byl spolu s dalšími novináři ze Svazu novinářů vyhozen, stejně tak jako ze školy. Do novin se ovšem začátkem března směl vrátit, rozhodnutí bylo tzv. revokováno, jenomže mu bylo jasné, že pod novým šéfredaktorem Janem Drdou a jím dosazenými brněnskými šéfy už to nebude vůbec svobodná práce. Slouka se začal pomalu připravovat na exil.

A tak tam pozdravuj…

To prý řekli Sloukovi při posledním setkání Oldřich Mikulášek a Zdeněk Jirotka, jeho redakční kolegové, kteří možná tušili jeho úmysly. Zdenek Slouka odešel do exilu 13. prosince 1948. Nemohl nic naznačit ani rodičům – bylo jasné, že se po jeho útěku nevyhnou výslechům. V té době sice nemohl vědět, že se s nimi vidí naposledy, ale poslední rozhovor s otcem na dnešním Moravském náměstí dával tušit, že jsou si oba nějak vědomi výjimečnosti okamžiku.

Zdeněk Jirotka

Slouka neměl na vybranou, jeho zatčení bylo prý otázkou dní. Mimo jiné byl v průběhu roku 1948 v kontaktu se skupinou holandských studentů, kteří mu třikrát přivezli na mikrofilmech informace, které mohly posloužit dalším adeptům na odchod ze země. Tuto aktivitu se zřejmě nepodařilo zcela utajit a nakonec dostal Slouka skryté varování i od tehdejšího brněnského policejního ředitele Babáka.

Po dobrodružném přechodu zadrátované hranice u Mikulova se Zdenek Slouka spolu se svou ženou Olgou ocitl ve Vídni, ovšem skutečně na svobodu se dostali až poté, kdy nekonečně pomalu, namačkáni ve vlaku Vídeň – Innsbruck a vybaveni falešnými doklady, konečně přejeli pohraniční most přes řeku Enns do americké okupační zóny.

Ale o tom až příště – v dalším pokračování Portrétů věnovaných pozoruhodnému osudu Zdenka Slouky.