Osvětlený hrad

Zřejmě uvažovali správně. Spíše než happening u nás veřejným míněním pohnou suchá fakta, odborné studie a ekonomické analýzy. Z těch je stále zřejmější, že je to člověk, kdo si pod sebou na této planetě podřezává větev. Spoléhání na přírodu, která si s našim kysličníkem uhličitým a energetickou nenasytností nějak poradí, se stává postojem nevědeckým a tedy neudržitelným, jakkoli se vytratí až s generací, která pokrok ztotožňuje se spotřebou a už jen obtížně překročí svůj stín. Podstatné je, že v reakci na globální malér se už vede globální diskuse, ve které se na jednu misku vah klade vyčíslení škod a na druhou kalkulace nákladů na jejich minimalizaci.

Z ideologické polohy se debata přesouvá do roviny ryze pragmatické, protože naslouchat těm, kdo odmítají vidět nos mezi očima, už prostě není čas. Že setrvačně kráčíme ulicí, která je evidentně slepá, má logické vysvětlení v tom, že vracet se bude bolestivé a politici jsou posly špatných zpráv jen neradi. Jisté je, že hrad nám včera nesvítil na cestu. Anebo svítil na tu slepou. Teoreticky může dojít ke katastrofě kvůli těm, co tvrdí, že žádná katastrofa nehrozí, ale pravděpodobnější je, že nad hloupostí zvítězí rozum, vedený pudem sebezáchovy.