Osobnosti rozhodují o politice

Politiky takového formátu musí strany najít a vychovat. Pokud to dokáží, mají dobrou budoucnost.

Proto i dnes, ve chvílích politické krize, se dají věštit další vyhlídky politických stran z chování Stanislava Grosse, Miroslava Kalouska a Mirka Topolánka. Zdá se to možná přehnané, ale politika skutečně záleží z velké části na osobnosti těch nejdůležitějších hráčů. Musí to být lidé, kteří dokáží jednat s lidmi, kteří mají dost energie a dobré nervy, kteří umějí reagovat na nečekané události a kteří dokonce připouštějí, že politická funkce změní jejich osobní život. Každý vrcholný politik si časem vytvoří určité stereotypy a chová se podle nich, protože ví, jak jsou úspěšné. Při pohledu zvnějšku často vypadají jako naprostí podivíni: jsou prý arogantní, závislí na alkoholu, mluví sami se sebou. Takové kritiky jsou pouze jednou stranou mince. Politici se chovají divně, aby se ubránili v konkurenci a přitom dokázali řídit své strany, své vlády, své země. Často tím dojdou, pravda, k nevratným změnám v osobnosti.

Typický je příklad Miloše Zemana, který se proslavil naprosto nevhodným životním stylem a velmi neomaleným způsobem jednání. Ve skutečnosti se svých funkcí nevzdal, ale odejít musel. Nebylo v lidských silách takový životní styl udržet.

Dnes se zdá, že Zemanův styl napodobují hned dva předsedové - Miroslav Kalousek a Mirek Topolánek. Kalouskovy výbuchy vzteku, urážky protivníků i okamžiky úzkosti jsou cenou, kterou musí platit on sám za schopnost odvážných improvizací a za umění předvídat vážné problémy.

Není to tak patrné, ale podobně se už dnes chová Topolánek. Také jeho vtipy jsou mimořádně hrubé a třeba nepříjemné otázky odbývá agresí. Kdo se mu nelíbí, s tím se už nikdy nechce bavit - stejně jako Zeman i Kalousek.

Stanislav Gross je tím, kdo dnes musí zachránit vládu i sociální demokracii. Zřejmě je dnes nejlepším technologem moci, který navíc dokáže překvapit své protivníky originálním rozhodnutím. Namísto arogancí a hrubostí provokuje veřejnost takovým způsobem chování, který by se dal nazvat nezodpovědností, možná drzostí. Tropit si veřejně žerty z aféry, kterou před ním neměl žádný z premiérů, musí jeho protivníky mimořádně rozčilovat. Také mu to lidovci vyčítají a žádají, aby se omluvil.

Zkušení ranaři z venkova, kteří by se neztratili ani na té nejdivočejší vesnické zábavě, tak stojí proti zástupci zlaté mládeže, který jejich zažitou chlapskou moudrost odbývá lehkomyslným úsměškem. Důležité je, co to znamená pro jednotlivé strany.

Zemanův příklad říká, že Kalousek a Topolánek nemohou dlouho podobný zápřah vydržet. Zatím ani jeden z nich nedal najevo, že se v nich skrývá něco navíc. Strany mohou nasazením současných předsedů jedině získat, později je ale mohou rozvrátit podobné spory, které vyvolal odcházející Zeman v sociální demokracii.

Gross je vhodným vůdcem strany ve chvíli, kdy míří k porážce. Je očividné, že si ani z katastrofálního neúspěchu při volbách nebude příliš dělat. Gross může být užitečný tím, že udrží jednotu strany v těžké hodině, zatím ale také ani on nepředvedl, že by mohl dokázat něco víc. Sociální demokraté by se zřejmě už měli poohlédnout po někom, kdo je přivede zpátky ke slávě.

Nakonec slíbená předpověď: Topolánek a Kalousek přivedou své strany za rok k volebnímu vítězství. Ve vládní koalici se ale nemohou dobře snášet, protože jeden nebude chtít ustoupit druhému. Proto lidovci s ohledem na vládní účast Kalouska do dvou let po volbách nahradí. Pokud Topolánek vyhraje volby v roce 2010, už to nebude přesvědčivé vítězství a to bude doklad, že se jeho konec blíží.

Gross udrží sociální demokracii pod kontrolou, z křesla ho ale vyhodí pozdější vítěz některých budoucích voleb. Kdo nastoupí po třech současných lídrech se rozhoduje už dnes - podle toho, jaké hodnoty a jaké chování jednotlivé strany preferují.