Osmičková výročí: české trauma roku 1938

Vzhledem k tomu, že zahraniční politiku řídil po celých dvacet let první republiky jediný člověk, který byl v době krize prezidentem, tedy Edvard Beneš, naskýtá se otázka: jak úspěšně zahraniční politiku vlastně řídil?

Prezidentu Benešovi není co závidět. Jako prezident se podílel na dvou katastrofálních osmičkách - 1938 i 1948. Mnoho lidí ho za to činí osobně odpovědným. Na druhou stranu někteří historici, kteří se zkoumání života a činnosti Edvarda Beneše profesně věnují, v něm vidí téměř geniálního politika, proti němuž se spikl sám osud.

Jak to tedy je? Byl Edvard Beneš géniem, nebo slabým politikem, za jehož nerozhodnost v krizích jsme trpce pykali?

Sociolog Beneš byl nepochybně na evropské poměry mimořádně vzdělaným politikem. Zahraniční politiku nového státu orientoval na "demokracie", tedy na státy, jimž jsme vděčili za svoji existenci, a na versailleský systém, který v Evropě nastolily mírové smlouvy přijaté po první světové válce.

Jenže meziválečný vývoj tento systém rozmetal. V USA brzy po válce vyhráli izolacionisté, kteří se Evropou nehodlali zabývat. Tím pádem se Společnost národů stala diskusním klubem bez reálné šance vynucovat jakákoliv pravidla v mezinárodní politice.

"Holubice z Ženevy /vzdá se cesty, /že neví dál" zpívali ironicky Voskovec s Werichem. Demokratické režimy naroubované do společností v poválečném chaosu padaly jeden po druhém: Maďarsko, Itálie, Polsko v rychlém tempu nastolily autoritativní režimy. Pod vlivem světové hospodářské krize padla i Výmarská republika a Hitler ovládl Německo.

Versailleský systém se začal rychle rozpadat. Anglii to moc nevadilo - považovala postup Francie vůči Německu po válce za přehnaný a Hitlerovu cestu k moci dlouho chápala jako návrat k normálu. Francie, která v první světové válce doslova vykrvácela, byla ochromená politickými krizemi. V mezinárodní politice se zmohla na gesta, nikoliv na reálnou mocenskou politiku. K těm gestům patřila i smlouva o spolupráci se Sovětským svazem, která měla postrašit Hitlera. Přidali jsme se i my. Jenže Hitler se postrašit nedal.

Jak na rozpad versailleského světa reagovala naše politika? Obdivovatelé Beneše dokládají, jak Beneš diskrétně nabízel Francii pomoc, pokud zasáhne proti Hitlerovu znovuobsazení Porúří. Považují to za důkaz o jeho prozíravosti. Jistě, ale to je prozíravost experta nebo diplomata, nikoliv politika. Beneš a celá prohradní elita neudělali nic, aby národ postavili před holou pravdu: že se v případě konfliktu s Německem nebudeme moci spolehnout na žádného spojence. Jenže politika dělá politikem nedvojsmyslná komunikace s veřejností, nikoliv kabinetní šachy. Intelektuála zase poctivost. Deníky Lidové noviny tehdy cenzuroval články svého pařížského dopisovatele, který varoval, že Francie v případě krize vojensky nezasáhne.

Opakuji, nejde o to svalovat vinu za mnichovskou prohru na jednoho člověka. V okamžiku, kdy se zhroutil versailleský systém, Československo mohlo stěží obstát v zápase s Hitlerem. Otázka však zní, jestli z této situace muselo vyjít s tak těžkým traumatem: právě fakt, že politická i intelektuální elita kolébala národ v naději, že nebude s Německem bojovat sám, ale po boku demokracií za jejich záchranu, byl zdrojem mnichovského šoku, který českou společnost zasáhl jak máloco jiného v jeho moderních dějinách.

Jak asi veřejnost vnímala rozhlasový projev ministra Dérera z 30. října 1938?

Pri prípadných úvahách o váľke s Nemeckom každý zodpovedný činiteľ nášho štátu vychádzať musel z toho predpokladu, že nám bude Francia pomáhať so všetkými silami a že Anglia nám poskytne alespoň morálnu podporu. Mníchovská dohoda z minulej noci však úplne zvrátila tieto predpoklady. Vo váľke s Nemeckom pre neodovzdanie sudetských území by sme Angliu a Franciu nielen že nemali na našej strane, ale oni ako garanti a vykonávatelia mníchovskej dohody ocitli by sa proti nám.

Ocitli by sa proti nám, keď i nie so zbraňami v rukách, tak aspoň diplomaticky a morálne.

Našej verejnosti je známo, že i Poľsko sa pridružilo k tým, čo od nás žiadajú územné ústupky.

Táto požiadavka poľská bola voči našej vláde veľmi kategoricky postavená. Tiež Maďarsko oznámilo oficiálne svoje územné požiadavky.

Postoj Anglie a Francie veľmi posmelil poľské a maďarské požiadavky. Ale tento postoj pôsobí aj na našich malodohodových spojencov. Keď veľká dohoda anglo-francúzská v najkritickejších chvíľach nášho národa úplne zlyhala, nemôžeme postaviť osud nášho národa na predpoklad, že by Malá dohoda bezpodmienečne vykonať mohla to, čo je naším záujmom.

Ostalo teda v týchto kritických chvíľach jediné Rusko. Avšak v prvých týždňoch eventuálnej váľky očakávať by sme mohli z Ruska len pomoc ruského letectva. Armády ruské, pri zmenené medzinárodnej situácii, dostať by sa k nám mohli len po uplynutí mnohých týždňoch, snáď až po niekoľkých mesiacoch.

Uvážiť sme museli, či sa Československo obránit môže proti útoku zo všetkých strán na neho vedených tak dlho, až by za niekolko mesiacoch prispela sem pomoc ruských armád. Na túto otázku ani vojenskí znalci nemohli odpovedat ináč, ako že ani najhrdinskejší odpor našich armád neodolal by tak strašnému návalu ohromnej nepriateľskej presily zo všetkých strán sa na nás valiacej.

Opustení od tých, ktorí nám sľubovali pomoc, a opierajúc sa jedine na sovietské Rusko, váľka by mohla dostať pre nás veľmi nebezpečný charakter.

Československo by bolo označené ako exponent sovietskeho Ruska a susedia naši, ale i západní priatelia naši, považovali by túto váľku ako váľku komunizmu proti európskej civilizácii a my ocitli by sme sa v otvorenom nepriateľstve so západným svetom. Do takej katastrofálnej situácie žiaden zodpovedný štátnik našu vlasť postaviť nemohol a nesmel.

Není to otřesné? Ministr sděluje národu, že nás západ opustil, ale my musíme odmítnout pomoc SSSR, aby si o nás ti, kteří nás zbavili schopnosti se bránit, nemysleli, že jsme bolševici! Důsledkem této zmatenosti přece muselo být radikální posílení vlivu SSSR u nás, který se pak jenom znásobil výsledky války. To je politický odkaz, který po první republice zanechal prezident Beneš.

Existovala alternativa? Možná ano, ale jiná, než se obvykle uvádí. Představa, že by se páteř národa nezlomila, kdybychom s Německem bojovali, je málo pravděpodobná. Jistě, kdybychom Hitlera porazili, pak by kritici Beneše měli pravdu. Jenže jakou jsme měli naději na vítězství v boji se všemi sousedy při naprosto nechráněné jižní hranici? Žádnou. A ocenili by Češi a zejména Slováci, že je politická reprezentace zavedla do předem prohrané války? Pochybuji.

Český filosof Karel Vorovka v druhé polovině dvacátých let kladl naprosto základní otázky: jak můžeme, při dané skladbě společnosti, provozovat zahraniční politiku, která dříve či později povede ke konfrontaci s Německem? Nedočkal se odpovědi. Bohužel. Jenže jedině v poctivosti spočívá velikost politika.

Česká demokratická politická reprezentace věděla, že spojenecké svazky jsou spíš chimérou než reálnou bezpečnostní garancí, přesto nikdy veřejnosti nepoložila otázku, půjdeme-li do konfliktu s Německem sami bez spojenců. Tím ovšem připravila národu trauma, jehož důsledky ovlivnily československou politiku na mnoho desítek let. Při hodnocení Edvarda Beneše jako politika by se na to nemělo zapomínat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .