Oslavy

Proti tomu lze samozřejmě namítnout, že co se v rychle měnícím světě příliš nemění, je člověk. V tom ovšem právě spočívá největší nebezpečí. Historie daleko lépe slouží k vyvolávání pomalu již zapomenutých averzí než k tomu, aby tyto byly překonány. Nejlépe je to patrné, když se historických výkladů ujmou politici. Do avizované oslavy míru se jim pokaždé připlete nějaká ta zmínka o příčinách a vinících. Na rozdíl od historika, který se snaží historii porozumět, pro politika představují dávno odehrané děje zdroj munice pro konflikty současné a příští. A soudě podle toho, co Evropané vyslechli na okraj šedesátého výročí konce druhé světové války, je patrné, že politici jsou si dobře vědomi, jak bohatým a levně dostupným arzenálem ještě nevybuchlé munice tento konflikt dodnes je.

Důvodem k ostražitosti tudíž není ani tak historie jako spíše politici, kteří o ní zdánlivě jakoby nic přemítají. Totéž totiž činili jejich předchůdci před šedesáti lety. Jak naložit s jubilei, je zjevně delikátní problém. Asi nejlépe beze slov. Takovým příkladem byl včerejší společný koncert českých a amerických vojenských hudebníků v pražském Rudolfinu. Hrála se na něm tvorba českých a ruských klasiků a americký swing. Společně pak obě armádní tělesa zahrála Gershwinovu Rapsodii v modrém. Kdyby pořadatelé ještě zajistili účast Alexandrovců a bigbandu Bundeswehru, mohla to být z hudebního pohledu skutečně mírová bomba.