Opožděná gratulace

19. květen 2008

Předem se omlouvám, že toto nebude neosobní politický komentář, ale naopak velmi osobní vyznání lásky a o den zpožděná gratulace k osmdesátým pátým narozeninám našeho rozhlasu. Říkám-li našeho, mám na mysli všechny stanice rozhlasu veřejnoprávního.

0:00
/
0:00

Pokud jde o ty celoplošné, zkusil jsem si aspoň něco se všemi. Ale zajížděl jsem občas i do Hradce Králové a do Plzně a naopak přijeli za mnou z Českých Budějovic, takže jsem se mohl přesvědčit, jak odpovědně se dělá i vysílání regionální. Ze všeho nejbližší je mi ovšem "šestka". Na jejíchž středních vlnách k vám mluvím nejčastěji a velice mě mrzí, že v záplavě připomínek letošního polokulatého výročí o ní téměř nepadla zmínka, ba v projevu jednoho vysokého rozhlasového činitele nebyla vůbec jmenována mezi celoplošnými stanicemi. Podobně mě zamrzelo, že jediný, opravdu jediný náznak cenzury, kterých jsem za posledních osmnáct let v rozhlase zažil, mě postihl právě v souvislosti s tímto letošním výročním. To bylo tak.

Před pár týdny jsem byl jako mnoho jiných lidí spjatých s rozhlasem vyzván, abych vlastním hlasem něco k osmdesátým pátým narozeninám řekl. Připadalo mi hloupé, abych to odbyl nějakou otřepanou frází, jichž pak, jak víte, v těchto zdravicích zaznělo tolik, až se hory zelenaly, a tak jsem si myslel, že si mohu dovolit i docela krotkou kritiku, týkající se oboru, s nímž český rozhlas stojí a padá, totiž českého jazyka. Chtěl jsem to říci s trochou rádoby vtipné nadsázky, takže to vyšlo takhle. Přeji Českému rozhlasu věrné posluchače jako v uplynulých osmdesáti pěti letech a tak trochu odvahy k tomu, aby své hříšníky občas máčel v koši pod Karlovým mostem, když třeba řeknou, že dvěmi řečníky byly připomenuty všechny letošní výročí. No a marketingové oddělení tuto větu do vysílání nepustilo, protože pro ně šlo více o marketing než o oslavu mého celoživotního přítele, jemuž snad smím říci i nějakou tu kritiku. Tak tedy ještě jednou.

Pro mne, jehož Český rozhlas provází od kočárku až do nemocničních lůžek při stařeckých chorobách, tento úžasný vynález vyvolal celoživotní zájem o český jazyk a o hudbu, což považuji hned po zázraku přírody a člověka za nejvzácnější hodnoty, které jsem poznal, protože jsem jen o tři roky mladší než náš rozhlas, toto poznávání se dělo postupnými krůčky, jimiž jsme společně procházeli dějinami této země, se stálým rozvíjením pohledu hluboko nazpět, široko do stran i s opatrným nahlížením dopředu. A jako někdo chce být pilotem nebo potápěčem, já jsem nikdy nezměnil své vysněné přání být tím pánem, co mluví do rádia. Říkám-li, že to bylo vysněné, myslím to doslova, neboť v dobách tvrdé totality se mi několikrát skutečně zdálo, že sedím někde v Mnichově na poradě českého vysílání Svobodné Evropy, a pak jsem po letech v historické budově Českého rozhlasu na takových poradách vskutku sedával a byl jsem šťastný, že jsem tím pánem, který mluví do nejlepšího rádia, jaké jsem si mohl představit. To se jen umocnilo, když jsme přešli do Českého rozhlasu jako jeho šestka.

Později nás přestěhovali do nádherné vily v tehdy právě kvetoucí Dykově ulici na Vinohradech, na níž visí deska s příznačným nápisem, že se zde narodil vídeňský rodák a český génius Jára Cimrman. Od té doby se přinejmenším třikrát týdně vydávám přes celou Prahu do této budovy a jako malý kluk se vždycky nova těším s jak nádherným lidmi se tam potkám, ať si to bude kdokoliv, kdo má zrovna službu. Ta zdejší zvláštní atmosféra na lidi asi opravdu nějak působí a v pořadech Téma se mi dokonce do této nehudební stanice podařilo občas vpašovat i nějakou tu dobrou hudbu, mohou druhou největší lásku. A tak jediné, co mě v Českém rozhlase občas zamrzí, jsou věci tak snadno odstranitelné, jako to špatné skloňování českých číslovek i s oním zakázaným tvarem dvěmi, jakož i chybná množná čísla podstatných jmen rodu středního. Prostě to, co jsem napsal v té své nepovolené gratulaci. Jinak rozhlasu nemusím přát všechno nejlepší, protože ono už to tak je.

Takže raději citujme text jedné staré české písně, i když i v ní by hnidopich našel malý germanismus. Tedy nic nežádáme, jenom to samé, to jest i ty posluchače, kteří večer co večer dávají přednost našemu rozhlasu před televizí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Jiří Ješ
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.