Ondřej Vaculík: Zlá nákaza. Kdy to skončí, nevíme

Před národem ten nový člověk teď bere na sebe odpovědnost za něco, co třeba neovlivní ani ten nejschopnější ministr.

Čtěte také

Ondřej Vaculík: O těch našich krajích a billboardu, který není

Vládě se na jedné straně vytýká, že všechna opatření, jak zlou nákazu zkrotit, konala pozdě, nedůsledně a zmatkovala, na druhé straně se jí vyčítá, že nás jen zbytečně omezuje na svobodě a zlé nákazy zneužívá k nastolení autokratické moci. Jedno i druhé může být pravda, což svědčí o něčem jiném: v určitém ohledu se vlády ujímá něco mocnějšího, co nepodléhá žádné naší politice.

Nehledejme viníky, neodstavujme ministry a hlavní hygieniky, nechtějme po vrchnosti, aby nám pořád něco kompenzovala, pochopitelně vždy nedostatečně, protože nikdo neví, jak dlouho bude trvat současná dočasnost.

Zařiďme se tak, jako by tento stav měl být trvalým, a třeba budeme příjemně překvapeni, jak se to pak zlepší.

Abychom si požitky více zasloužili

Každá krize je zároveň příležitostí k nápravě něčeho, s čím si společnost v normálních poměrech neví rady, nebo se jí nechce tím zaobírat.

Čtěte také

Ondřej Vaculík: Případ Navalnyj

Zajímavé je, že ačkoli covid nás zbavuje pracovních příležitostí a možností obživy, zvláště ve službách spojených s cestovním ruchem a gastronomií, pořád nejsou lidi tam, kde je nejvíce potřebujeme: v průmyslu strojním i stavebním, nejsou řemeslníci ani revizní technici, zvláště pak ti komínoví.

Kdyby nás naráz opustili všichni cizí státní příslušníci, hlavně tedy Ukrajinci, možná bychom už nedokončili žádnou stavbu, natož abychom nějakou zahájili. Například v našem městečku by přestali jezdit i popeláři a většina autobusů. A jednoho dne bychom ani nerozsvítili.

Čtěte také

Ondřej Vaculík: Nemáme národohospodáře

Na takovou situaci vůbec nejsme připraveni a to, že naše hospodářství závisí na někom, kdo je v naší zemi cizí a my se k němu tak i chováme, považujeme za normální a samozřejmé. Je to ale normální?

Můj tatínek, Ludvík Vaculík, v roce 1983 k tomuto problému napsal: „Dále je přirozené, že obec jakéhokoli řádu má právo jenom na to, co si sama udělá, krom věcí, jež udělat zatím nedokáže, ale umí si na ně vydělat. Proto můžeme stavět cukrovary v Asii a doufat, že to znamená její rozvoj, ale nemůžeme si na tahání vlastní řepy z bláta volat Asijce, protože to je veliký náš úpadek.

Kde jsou Češi, kteří se k ničemu jinému nehodí? Nemohla se tak najednou změnit skladba genetických vloh v populaci! Krom toho všecko svědčí o jejich existenci a působení. – No ovšem, (odpovídá si Ludvík Vaculík) pronikli na místa, odkud si můžou za sebe zjednat Vietnamce.“

Ondřej Vaculík|foto:Tomáš Vodňanský,Český rozhlas

Tehdy, v 80. letech, to byli jenom Vietnamci. Ale dneska? Vyjmenovat všechny národnosti, které nám tu obrazně řečeno tahají řepu z bláta, by bylo nad rámec této glosy.

Tak tedy možná ten covid nás přiměje k tomu, abychom své životy vzali pevněji do svých rukou a požitky si i více zasloužili.

Třeba nám ani nic jiného nezbude a těžší živobytí povede k našemu povznesení, hrdosti a k větší svobodě.

Autor je spisovatel a komunální politik