Ondřej Soukup: Peripetie rusko-tureckých vztahů

Experti spekulují o přerušení dodávek plynu nebo dokonce o vojenské podpoře radikálů z Kurdské strany pracujících PKK. Zatím se vše omezilo na to, že když výsadkové plavidlo Cezar Kunikov nedávno proplouvalo bosporskou úžinou, na jeho palubě stál námořník s ruční protileteckou raketou Igla. Asi aby ruské námořnictvo zdůraznilo, že po sestřelení bombardéru Su-24 si nyní dávají větší pozor na nebezpečí ze vzduchu.

Přitom ještě před pár měsíci to vypadalo, že vztahy mezi Moskvou a Ankarou jsou výborné. Turecko se nepřipojilo k západním sankcím vůči Rusku, prakticky se nevyjadřovalo k anexi Krymu, jakkoli krymští Tataři jsou s Tureckem historicky spojeni, a vůbec dávalo najevo, že situaci sice pozorně sleduje, ale nehodlá do konfliktu ohledně Krymu a východní Ukrajiny nijak zasahovat.

Na oplátku Moskva zrušila projekt plynovodu South Stream po dnu Černého moře do Bulharska, protože se nechtěla podrobit požadavkům třetího energetického balíčku Evropské unie, která majitelům plynovodů nařizuje, aby do nich pouštěli plyn i od jiných dodavatelů než je mateřská společnost. Místo toho byl narychlo představen projekt plynovodu do Turecka, odkud by zemní plyn proudil na hranici do Řecka a dále do jižní Evropy.

Jenže tady se jednání zadrhla. Ankara dala jasně najevo, že s rolí ryze tranzitní země se nesmíří, Gazpromu se zase nelíbila představa, že by se Turecko stalo plynovým hubem a vydělávalo by na tom. Rusko v mezičase postavilo pozemní část plynovodu na svém území, jakkoli tehdy experti varovali, že stavět bez podepsané smlouvy není úplně nejlepší nápad. Vzhledem k tomu, že po sestřelení ruského bombardéru byl projekt plynovodu odložen na neurčito, Gazprom vyhodil z okna pár set milionů dolarů. Tady se poprvé střetly zájmy obou států, které vyvrcholily tragickým incidentem na turecko-syrské hranici.

Mnoho odborníků si povšimlo podobností mezi Vladimirem Putinem a Recepem Taiypem Erdoganem. Oba jsou vůdci, oba se opírají na podporu tradičních vrstev z menších měst a venkova. Oba nemají rádi intelektuály, novináře a městskou střední třídu, v těchto vrstvách spatřují největší nebezpečí pro své režimy. Oba, jemně řečeno, nemají v lásce liberální demokracii a její instituty, západní hodnoty považují za pouhou rétoriku, maskující reálné zájmy, sebe samé vidí v roli otců národa a mají slabost pro spiklenecké teorie.

Jak Erdogan, tak Putin dovedou být zdatnými populisty, oslovující své národy tu nacionalistickou rétorikou, tu vystupují jako obhájci tradičních rodinných hodnot či jindy jako umírnění státníci, kteří brání nástupu extrémistů.

Ale nepřeceňujme roli osobností v dějinách. Kdyby v prezidentských křeslech neseděli zrovna oni dva, situace by se nijak dramaticky nezměnila.