Ondřej Neff: Záblesk naděje
Loni jsem tu vyprávěl o tom, jak budu vyhlížet koledníky a oni že kvůli karanténě nepřijdou. Povídání o rok starší nebylo o nic optimističtější. To byl tenkrát lockdown jako řemen, čísla podle pozdějších měřítek nízká, ale víc jsme se báli. V tomto ohledu se letošní Velikonoce hodně vylepšily. Po lockdownu ani památky, roušky jenom někde, a to ještě zpravidla dobrovolně.
Navíc vysvitlo sluníčko. Je sice chladno, hlavně po ránu, ale opticky to vypadá jako za těch starých časů, kdy na Vánoce padal sníh a o Velikonocích děti koledovaly v tričku.
Čtěte také
Optimisticky mi ale dnešní glosa nevyzní a nemusím vysvětlovat proč. Slunce sice svítí, ale mraky tu jsou. Místo těch atmosférických to jsou mraky požárů, a co je snad ještě horší, mraky nevraživosti. A to i tam, kde je snaha aspoň tu nevraživost rozptýlit. Jeden příklad z mnohých.
Papežský stolec ve Vatikánu se rozhodl ke gestu smíření. Při slavnostním procesí v Římě na Velký pátek že ponesou kříž dvě mladé ženy, nemocniční sestry. Irina je z Ukrajiny a Albína z Ruska. Obě se znají, jsou kamarádky. Ruska Albína se jednoznačně distancovala od toho, co vládce její rodné země udělal. Ještě než se procesí konalo, se dotčeně ozval ukrajinský velvyslanec a kyjevský arcibiskup řecko-katolické církve dokonce mluvil o nevhodném a nejasném nápadu.
Po třech dnech zvrat a vykoupení
Čtěte také
Procesí se konalo, obě sestřičky ruku v ruce kříž podpíraly. Směly ale pronést jen krátkou výzvu, následovanou několikaminutovým tichem. Na závěr pak poprosil v modlitbě Všemohoucího sám papež František: Dovol nepřátelům, aby si mohli potřást rukou, aby mohli pocítit vzájemné odpuštění.
Ano, ve světle toho, co se stalo, co se děje a bezpochyby co budoucnost chystá, je velmi nepravděpodobné, že existuje síla schopná papežovo přání vyslyšet. Jestli ale Velikonoce samotné, jestli jejich obsah má mít nějaký obecný význam, pak slovo, které ho vyjadřuje, zní naděje. Na začátku příběhu je zrada, nespravedlnost a neslýchané utrpení. Kdo z účastníků hrůzy na Golgotě mohl tušit, že už po třech dnech dojde ke zvratu a vykoupení?
Je to doslova magický příběh, nicméně naději nám připomíná i v souvislostech našeho děsivě reálného světa. Nepřátelé si hned tak rukama nepotřesou. Oběti se vůči zločincům nechovají jako fotbalisti po odpískaném zápase. Nicméně ta zdánlivě drobná příhoda z Velikonoc v Římě do temnoty aspoň slabé světlo vrhá. Není nutné zlo, které nastalo, šířit dál ve formě zloby vůči nevinným. Média se nezmiňují, co bylo po obřadu, ale chci věřit, že Irina a Albína kamarádkami zůstaly. To je moje naděje.
Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
