Ondřej Neff: Zábava v nebi
Letos to bude už patnáct let, co jsme se přestěhovali s mou paní z města na venkov. V mé rodinné větvi z tatínkovy strany jsem se tak stal prvním vesničanem po dlouhé době.
Větev má své kořeny v Lipníku nad Bečvou a tenhle Lipník měl statut města už ve středověku, natož pak počátkem 19. století, kdy se tu vyskytl veterán napoleonských válek Antonín Neff.
Čtěte také
Zato mé kořeny po maminčině větvi jsou naveskrz venkovské. Jmenovala se za svobodna Horáková a pocházela z prastarého Horákova gruntu z Dluhonic u Přerova. A protože po mamince dědíme té krve víc, jsem založením vesničan a je tedy dobře, že jsem se usadil na dohled polím, lukám a lesům.
Jak je všude to sucho, přinejmenším v novinách, napadlo nás s Ljubou, že se začneme zabývat jednou takovou loukou od nás coby kamenem dohodil. Prostředkem se táhne koryto vyschlého potoka. Voda ale nezmizela, odněkud napájí tůňku a živí dokonce krásné vzrostlé vrby uprostřed té louky.
Hrábě, křovinořez a kosa
Usmysleli jsme si, že se té vodě budeme věnovat. Prohloubili jsme tůňku a máme radost, že se v ní objevili pulci a teď se nastěhovala užovka. Nejspíš nám žere ty pulce, ale takový je života běh. No a co s tou loukou? Samozřejmě pokosit. A tu to máme a dostávám se k jádru věci, proč vám o těch předcích povídám, hlavně o předcích Horácích z toho gruntu v Dluhonicích.
Čtěte také
Na kosení jsem si vzal motorový křovinořez. Žádnou kosu. Nemám ji a kosit neumím. No a vida, po první tisícovce čtverečních metrů mám sice mokvavý mozol na levém palci, ale naučil jsem se skládat posekanou trávu pěkně švihem do řádků. Co dál? Sluníčko trávu vysouší, je třeba ji obrátit. Koupil jsem si hrábě, klasické, dřevěné. Ty jsem po dvaceti minutách zlomil.
Běžel jsem k nám na náves k panu Kreisovi do železářství pro nové a teď už vím, jak za hrábě tahat, abych je uchoval v jednom kusu. A začal jsem tušit, jak mám ty řádky obracet, aby se tráva sušila pěkně i z té druhé strany a pak vysušená čekala, až z ní nadělám kupky.
No a jak jsem tam obracel to seno, napadlo mě, jestlipak se na mě koukaj. No přece ti Horáci z Dluhonic. Maminka říkala, že sedlačili v těch Dluhonicích od 17. století, možná dýl. Ti nejspíš věděli, jak se suší seno.
A jestli se na mě koukají nějakým okýnkem z toho jejich rezortu věčné blaženosti, musí se tam řezat smíchy, když pozorují nemehlo potomka, jak zápasí s hráběmi odporně zářícími novotou. Dokonce je na nich nálepka s čárovým kódem. O zábavu se jim budu starat dál. Křovinořez mě nebaví, protože smrdí, objednal jsem si kosu. To bude zase nahoře v nebi řehotu, až se s ní vydám na naše luka!
Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
