Ondřej Neff: Setkání po létech
Ozval se mi jeden pán, že by se rád se mnou potkal. Koupil si na inzerát za patnáct tisíc na součástky auto a podle technického průkazu zjistil, že jsem s ním jedenáct let jezdil. Vzkřísil ho, postavil na nohy potažmo na kola a že bych se na něj možná rád podíval. Aby ne!
Co je to platné. Vždycky jsem říkal, že máme mít vztah k lidem, a ne k věcem. Jenže auto je – když o tom teď přemýšlím – jediná věc, ve které jsme jaksi uvnitř. Navíc ta věc ožívá jen naším přičiněním.
Čtěte také
Ožije, promluví, začne se hýbat, jen když jsme uvnitř a tak trochu s ní splyneme. V životě jsem vystřídal spoustu vozidel. Před lety, když byla panika, že si policie došlápne na majitele neodhlášených vozidel a bude vymáhat povinné ručení, šel jsem na inspektorát se poptat. Paní u okýnka povídám: Omlouvám se, že zbytečně zdržuju, já vím, že nemám žádné neodhlášené vozidlo, ale pro jistotu, můžete se podívat?
Byla milá a ochotná, podívala se a povídá: Neomlouvejte se, nezdržujete. Máte jich pět. No jo, oni tam měli zapsaného i pionýra, kterého mi ukradli někdy tak v roce 1973!
Peníze v pytlíku
Zpátky k tématu. Šlo o první jaksi pořádné auto, které jsem si pořídil. Před tím to byly vozy z druhé ruky, tohle ale byl splněný sen: anglická limuzína Rover, výroba 1997. Litá kola byla tenkrát pořád ještě velká paráda. Lak – british racing green, před válkou závodní auta měla národní barvy: Němci stříbrnou, Francouzi modrou, Italové červenou a Angláni tuhle racing green.
Čtěte také
Kdo z vás máte Zoner nebo Photoshop, tak tahle zeleň má RGB 0, 66 a 37. Nula znamená, že v ní není ani špetka červené, taková je to zelená. Jedenáct let jsem v Roveru jezdil, dovezl mě i Ljubu a Annu do Bruselu, abychom u Evy a Pavla Boudových oslavili 1. května vstup do Evropské unie. Auto nakonec šlo z domu v roce 2008.
Raději jsem se nepídil po jeho osudu. Jeho následovník byla Subaru Impreza. Přešel jsem tenkrát na Japonce, protože jsem došel k poznání, že je třeba volit výrobce ze země, kde nejsou silné odbory. Sloužila mi osm let, pak jsem ji taky prodal a o osudu se nepídil.
Jenže se mi doneslo, že ji nový majitel snad měl zbořit a kdo ví, jak dopadla. Mrzelo mě to a chápete, jak jsem byl rád, že můj někdejší Rover, teď už na prahu kategorie veterán, je naprosto ve stejném stavu, jak jsem ho kupoval. Na to nikdy nezapomenu, jak jsem ho kupoval.
Tenkrát prodejce nechtěl platit převodem, takže jsem musel platit celou částku hotově. Vyzvedl jsem z banky pakl pětitisícovek a v igelitovém pytlíku ho donesl do krámu. Celý rozklepaný, do té doby jsem kupoval v bazaru. Krásný showroom, všechno naglančené, Rover v závodní zeleni stál přede mnou. Vytáhl jsem u pultu pakl, a jak ho tahám a bankovky byly úplně nové, vyklouzly mi a rozprskly se po celém showroomu.
Vyprávěl jsem to novému majiteli. Potěšil jsem ho. On mě taky potěšil, že auto je pořád ve stejném stavu.
Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
