Ondřej Neff: Pocta kurátorům

Ano, Brandl, kostelní malíř, kde kdo viděl v reprodukci jeho autoportrét chlapíka s mírně vykulenýma očima s legračním baretem na hlavě, málo světla, něco od svíčky, holt byla to doba temna. To je ten, co maloval svaté pro kostely, maucta.

Čtěte také

Ondřej Neff: Více světla

Pak přijdete do výstavní síně ve Valdštejnské jízdárně a nastane to, čemu se v dnešní době říká wow efekt. Je to ohromující. Opravdu nejsem pantáta, který se vzpamatoval a zavedli ho na stará kolena na první výstavu, aby taky něco viděl. Nebudu to popisovat.

Věrohodně popsat prostor, kde dokonale restaurovaná plátna jsou na deskách z pancéřového skla adjustovaných do temnoty protkané důmyslně směrovanými proudy světla z reflektorů, to fakt nemá smysl. Musíte to vidět, a když neuvidíte, tak tedy smolda, tohle už nikdy, nebo přinejmenším v dohledné době, nedá nikdo dohromady.

Zatím jsem se šikovně vyhnul tomu hlavnímu a je to obsaženo už v názvu Petr Brandl: Příběh bohéma.

Važme si kurátorů

Každý člověk má svůj příběh, ať je to pokrývač střech, nebo malíř. Tady je způsobem, jakým jsem ještě nikdy na souborné výstavě malířů neviděl, spojeno dílo, tedy jednotlivá plátna, s výkladem životního pozadí.

Čtěte také

Ondřej Neff: Mýtus krutého dětství

Z temnoty nám vystupuje Brandl a s ním i doba. On nemaloval zdaleka jen svaté pro kostely. A už vůbec to nebyla učebnicová veličina, bylo to chlapisko prchající před zuřivou manželkou, grázl neplatící alimenty, opilec a dobrodruh, nespolehlivý všivák, osoba opovrženíhodná, ale co naplat, zanechal dílo, to je teď shromážděno, vystaveno nejlepším představitelným způsobem a vy stojíte a čumíte a říkáte wow.

A s jeho příběhem nově nahlížíme jeho dobu. České baroko? Úplně normální doba s normálními lidmi a jejich starostmi.

Ondřej Neff|foto:Naděžda Hávová

Díky vám, doktorko Steckerová, a s vámi všem, co toto způsobili a nabídli – na krutě omezenou dobu – veřejnosti. Režiséři filmů a divadla jsou obecně známí a velebení, kurátoři jsou v médiích, jen když mají malér. Je to krutě nespravedlivé.

Važme si kurátorů a institucí výstavy pořádajících. Výstava, to je maják hodnoty uprostřed záplavy digitálního balastu. Každá výstava, i ta skromná v předsálí obecního úřadu malé obce. I ta má svého kurátora, pořadatele. I ten musel vynaložit úsilí a překonat překážky. Pak nezbývá, než říci jediné slovo: díky.

Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes