Ondřej Neff: Osvěžení na stavbě

O stavění se zajímám od doby, kdy jsme s tátou svépomocně stavěli dům. Pokaždé si připomínám, když tam přijdu, že jsem jeho každou cihlu měl minimálně třikrát v ruce.

Čtěte také

Ondřej Neff: Moudrost na Měsíci

Po mnoha letech jsme už tady na venkově s mou Ljubou přistavovali garáž a mou pracovnu a to, co jsme zažili, bylo taky na napínavý román. Proto ten zájem, když se někde něco staví, rád přihlížím. Jak tedy bych mohl chybět, když se staví za rohem.

Je to už třetí montovaný dům, dá se říct domek, který tu v posledních letech vznikl. Podařilo se, jak se říká, trhnout rekord: postavili hrubou stavbu za tři dny, když do toho nezapočtu jeden den, kdy kolem desky postavili kolem dokola lešení. Divil jsem se, že začali lešením, ale tak to bylo: jeden den na desku jeřábem naskládali stěny a krov, druhý den na krov natloukli latě a třetí den naskládali tašky.

Lidé na veřejných stavbách

Pracovaly tam samozřejmě stroje – a lidi. Parta sehraná, velel jim bez přehánění mistr. Opravdu na něm bylo vidět, že to nedělá poprvé. Malý detail: na sklonku prvního dne, kdy už stěny stály a krov byl vyskládaný – a já se motal kolem, mistr mi řekl: „Než skončíme, dáme nahoru plachtu, aby mi tam nepršelo.‟

Čtěte také

Ondřej Neff: Pátá síla

Řekl, aby mi tam nepršelo. Je to jeho stavba, má k ní vztah. Patří k němu. Potěšilo mě, že ještě dnes se někdo takhle vyjádří. O lidské práci, o lidech, kterým na práci záleží a mají k ní osobní vztah, psával Karel Čapek. Jenže je to už dlouho, co tu pan Čapek není a je dobře, že ta čapkovská sounáležitost člověka s jeho dílem úplně nezmizela. Aspoň někde nezmizela. Přinejmenším u nás na vsi, za rohem. Ano, pohled na tak fortelně pracující lidi je něco jako osvěžující lázeň.

Málokdy máme příležitost si ji dopřát. Vzpomeňte na kteroukoli veřejnou stavbu, kterou jste kdy viděli, za minulého režimu zrovna tak jako dnes. Neuvidíte tam kmitající lidi a nepotkáte tam mistra, který se postará, aby mu jeho stavbu nepoškodil déšť.

Ondřej Neff|foto:Naděžda Hávová

Když budete mít štěstí, uvidíte tam vůbec nějakého člověka. Nevím, proč to tak je a proč to tak musí být – že musí, soudím z toho, že když něco trvá 30 let, tak to tak asi opravdu nemůže být jinak. Nejdřív mě to štvalo, pak jsem si zvykl, ale štve mě to pořád, asi jako když vnitřně doutná pařez. Abych se osvěžil, půjdu se dnes podívat, jak pokračují. Na jejich stavbě, musím dodat, aby to bylo přesnější.

Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes