Ondřej Konrád: Osmdesátiletý Dylan možná ještě neřekl poslední slovo

23. květen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Bob Dylan v Paříži, 1978

Když se před šedesáti lety objevil v newyorských folkových klubech jistý drobný mladík, nikdo nemohl tušit, co z toho pojde.

Čtěte také

A že se rodák z minnesotského Hibbingu Robert Zimmermann, vystupující pod jménem Bob Dylan, nejprve stane zásadní postavou generační revolty v časech vietnamské války a hnutí za občanskou rovnost, během následujících dekád několikrát zásadně ovlivní vývoj populární hudby a nakonec se mu dostane vůbec nejprestižnějších poct, jakých hudební a slovesný umělec může dosáhnout. Několika sošek Grammy, Oscara za filmový song a ceny Pulitzerovy, a dokonce i Nobelovy za literaturu. Respektive „za nalezení nového způsobu poetického vyjádření, jímž navázal na velkou americkou písňovou tradici“, jak pravili roku 2016 členové švédské akademie. To je vyjádření sice v zásadě pravdivé, ale poněkud lakonické. A zdaleka nevyjadřující hloubku, šířku a originalitu Dylanova tvůrčího záběru.

Plnými hrstmi odevšud

Čerpajícího z mnoha různorodých inspiračních zdrojů, od lidových balad a morytátů i černošských blues, místy až existencionálních, od legend z pionýrských časů Ameriky i Divokého západu přes výsostnou moderní literaturu evropskou i americkou, včetně beatnické poezie, až k Shakespearovi a ještě dál, ke Starému i Novému zákonu a Homérovým ságám.

Výčet doložitelných podnětů jeho tvorby by byl ovšem podstatně delší. A to vše si nejde odmyslet od hudební složky a podmanivého, mnohotvářného Dylanova vokálního výrazu. Vyvěrajícího opět z lidové muziky, blues, country popěvků, ale také z rock-and-rollu nebo z religiózního gospelu.

Dylan je síla obraznosti, metaforičnost, zásadní témata malrauxovského „lidského údělu“ i věčné trojice pojmů život–láska–smrt, zároveň také humor a vynalézavá hravost, dar zasadit vedle zašifrovaného sdělení s velkým poetickým nábojem průzračnou milostnou píseň, nebo naopak hořko-sladkou niternou výpověď. A neustále to umocňovat naléhavým hudebním projevem v obklopení instrumentalistickou smetánkou dotahující nahrávky k jednotlivým skvostům (je jich okolo šesti stovek) a uzavřeným albovým celkům. Oslovujícím už tři posluchačské generace na celém světě.        

Osvobozená syntéza

V prvých letech umělecké dráhy byl, ne z vlastní vůle, ale prostřednictvím toho, co psal a hrál, považován za jakési „svědomí doby“. Tomu se pak už ve druhé polovině 60. let naopak úporně bránil. A mnozí aktivisté mu vyčítali – stejně jako pravověrní ctitelé akustického folku – příklon k ostrému rockovému zvuku. A v jednom období k až surrealistickým atmosférám v textech.

Ondřej Konrád, komentátor Českého rozhlasu

Ale odklon od občanské angažovanosti a obohacení o širokou škálu témat i způsobů, jak je uchopit a hudebně podepřít tvořivými výpůjčkami z nejrůznějších hudebních stylů, Dylana plně osvobodily. K syntéze starého i nového, vznešeného i všedního, sofistikovaného i pouličního. Která měla obrovský vliv na celou hudební scénu i na značnou část světové společnosti. Nesoucí viditelné dylanovské stopy ještě do těchto dnů. Kdy jedinečný tvůrce slaví osmdesáté narozeniny. A dost možná ještě neřekl poslední slovo. Aspoň podle ohlasů na jednoznačně nadšeně přijaté loňské album.  

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio

Související