Ondřej Konrád: Masakr „mániček“ před pětapadesáti lety
V prvých zářijových týdnech před pětapadesáti roky se – aspoň v Praze – zvolna začaly vracet stovky a stovky mladých mužů z nezákonného držení pod zámkem ruzyňské věznice. Nelze tomu říkat vazba, neboť o nic takového nešlo, nerozhodl o ní soud na návrh prokurátora.
SNB a jednotky ministerstva vnitra prostě jen ve velkém pochytaly během potlačování demonstrací 21. srpna 1969 spousty lidí a nechaly je dlouho jen tak zavřené. A pak je zase až na pár vyhlídnutých pustily a nic nenásledovalo. Jen zůstal záznam na straně jedné a vědomí, že represivní složky mohou skoro všechno na straně druhé.
Čtěte také
A ono „skoro všechno“ zahrnuje i střílení do lidí, které se při prvním výročí okupace dělo v Praze a v Brně. A jehož se, jak dokládají historici, dopouštěli pouze prakticky amatéři. Tedy příslušníci Lidových milicí. Kterých bylo vedle policie a armády do akcí v řadě měst nasazeno celkem 27 tisíc.
A mnozí z nich dlouhovlasé kluky, kteří po nich házeli kameny například z ohromné jámy rekonstruované tramvajové křižovatky na pražském Tylově náměstí, už dlouho upřímně nenáviděli. A zároveň se báli. Takže mačkali spouště a výsledkem bylo pět mrtvých. Nejznámějších z nich je osmnáctiletá Brňanka Danuše Muzikářová. Samozřejmě, že se úmrtí ani nevyšetřovala.
Zatýkání kdekoho
A že konkrétně v centru Prahy, kde se autor těchto řádků celý den pohyboval, atmosféru zahušťovali policisté, je skoro jisté. Už zhruba od poledne jich bylo značné množství na Václavském náměstí a v přilehlých ulicích stály přistavené „antony“.
Čtěte také
A ačkoli se vlastně ještě nic dramatického nedělo, už došlo k několika zatčením. V pozdějších odpoledních a večerních hodinách to ovšem na řadě míst byla v podstatě menší válka. A uniformovaná policie, která rok před tím stála při příjezdu tanků s lidmi, se v ní už ocitla na nepomyslné, ale skutečně druhé strany barikády. Neboť několik improvizovaných během potyček vzniklo.
Zásah režimu, v jehož čele stál pár měsíců už Gustáv Husák, byl enormní, krvavý, s jednoznačným posláním ukázat tvrdost veškerými prostředky. Sám jsem se v jednom momentu, aniž bych cokoli prováděl, jen jsem stál opodál a měl ty podezřelé delší vlasy, ocitl na korbě policejního vozu.
Naštěstí se za mě tehdy jistý seriózně vyhlížející starší známý po vzrušené debatě s policisty zaručil a ti mě pustili. Jen taktak jsem tedy neskončil na dlouhé dny v oné vazbě-nevazbě.
Neprošli
Čtěte také
Následná interpretace událostí pak byla rovněž jednoznačná. Vévodilo jí speciální rozsáhlé vydání Rudého práva s názvem „Neprošli“, snažící se doložit, že šlo o věc organizovanou západními agenty v černých brýlích a v limuzínách. A s občas komickými popisky fotografií. Jako u snímku kluka se vztyčenými prsty známého symbolu vítězství, které prý ale měly signalizovat „dvě minuty do útoku“.
Tomu se sice dalo smát, ale jinak to žádná legrace nebyla ani zdaleka. Masakr „mániček“, dodatečně legalizovaný „pendrekovým zákonem“, a ovšem čistě v domácí režii, byť možná někým ospravedlňované snahou udržet sovětské jednotky v jejich stanovištích a zabránit tak ještě drastičtějšímu průběhu, představoval doslova ostrý start takřečené normalizace. Tak pádný, aby bylo na dlouhou všechno jasné.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.