Ondřej Konrád: Masakr „mániček“ před pětapadesáti lety

SNB a jednotky ministerstva vnitra prostě jen ve velkém pochytaly během potlačování demonstrací 21. srpna 1969 spousty lidí a nechaly je dlouho jen tak zavřené. A pak je zase až na pár vyhlídnutých pustily a nic nenásledovalo. Jen zůstal záznam na straně jedné a vědomí, že represivní složky mohou skoro všechno na straně druhé.

Čtěte také

Století příběhů: Zlomový rok 1969. Armáda, která nebojovala proti okupantům, zato „zakročila“ proti vlastnímu národu

A ono „skoro všechno“ zahrnuje i střílení do lidí, které se při prvním výročí okupace dělo v Praze a v Brně. A jehož se, jak dokládají historici, dopouštěli pouze prakticky amatéři. Tedy příslušníci Lidových milicí. Kterých bylo vedle policie a armády do akcí v řadě měst nasazeno celkem 27 tisíc.

A mnozí z nich dlouhovlasé kluky, kteří po nich házeli kameny například z ohromné jámy rekonstruované tramvajové křižovatky na pražském Tylově náměstí, už dlouho upřímně nenáviděli. A zároveň se báli. Takže mačkali spouště a výsledkem bylo pět mrtvých. Nejznámějších z nich je osmnáctiletá Brňanka Danuše Muzikářová. Samozřejmě, že se úmrtí ani nevyšetřovala.

Zatýkání kdekoho

A že konkrétně v centru Prahy, kde se autor těchto řádků celý den pohyboval, atmosféru zahušťovali policisté, je skoro jisté. Už zhruba od poledne jich bylo značné množství na Václavském náměstí a v přilehlých ulicích stály přistavené „antony“.

Čtěte také

Století příběhů: Zlomový rok 1969. „Vedle mě padl na zem kluk. Zabili ho,“ vzpomíná svědkyně protiokupačních protestů v Brně

A ačkoli se vlastně ještě nic dramatického nedělo, už došlo k několika zatčením. V pozdějších odpoledních a večerních hodinách to ovšem na řadě míst byla v podstatě menší válka. A uniformovaná policie, která rok před tím stála při příjezdu tanků s lidmi, se v ní už ocitla na nepomyslné, ale skutečně druhé strany barikády. Neboť několik improvizovaných během potyček vzniklo.

Zásah režimu, v jehož čele stál pár měsíců už Gustáv Husák, byl enormní, krvavý, s jednoznačným posláním ukázat tvrdost veškerými prostředky. Sám jsem se v jednom momentu, aniž bych cokoli prováděl, jen jsem stál opodál a měl ty podezřelé delší vlasy, ocitl na korbě policejního vozu.

Naštěstí se za mě tehdy jistý seriózně vyhlížející starší známý po vzrušené debatě s policisty zaručil a ti mě pustili. Jen taktak jsem tedy neskončil na dlouhé dny v oné vazbě-nevazbě.

Neprošli

Čtěte také

Ondřej Konrád: Mně sedmnáct aneb 21. srpen teenagerovskýma očima

Následná interpretace událostí pak byla rovněž jednoznačná. Vévodilo jí speciální rozsáhlé vydání Rudého práva s názvem „Neprošli“, snažící se doložit, že šlo o věc organizovanou západními agenty v černých brýlích a v limuzínách. A s občas komickými popisky fotografií. Jako u snímku kluka se vztyčenými prsty známého symbolu vítězství, které prý ale měly signalizovat „dvě minuty do útoku“.

Ondřej Konrád, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Tomu se sice dalo smát, ale jinak to žádná legrace nebyla ani zdaleka. Masakr „mániček“, dodatečně legalizovaný „pendrekovým zákonem“, a ovšem čistě v domácí režii, byť možná někým ospravedlňované snahou udržet sovětské jednotky v jejich stanovištích a zabránit tak ještě drastičtějšímu průběhu, představoval doslova ostrý start takřečené normalizace. Tak pádný, aby bylo na dlouhou všechno jasné.

Autor je komentátor Českého rozhlasu