Ondřej Konrád: Dvojaký zlom Palachova týdne
„Zítra zase tady,“ říkávali mezi sebou před třiceti lety demonstrující vždycky na rozchodnou během Palachova týdne.
Ve středu večer to znělo lehce optimisticky. Protože oproti předcházejícím třem dnům tvrdých zásahů tentokrát policisté u Václavova pomníku vlastně jen přihlíželi projevům a diskusím. Obušky zůstaly za pasy a vodní děla mlčela.
Lída Rakušanová: Zlo v nás
Bojovat proti zlu, na které člověk právě stačí - to bylo krédo Jana Palacha, když ze sebe 16. ledna 1969 udělal na Václavském náměstí živou pochodeň.
Jestli to byla taktika kohosi shora s cílem nalákat příště větší počet lidí a pustit se do nich hlava nehlava, aby už konečně dali pokoj, jasné není.
Spíš nechtěl Jakešův režim před očima zahraničních novinářů mlátit zcela pokojné demonstranty ten samý den, kdy se v sousední Vídni konala další Konference o evropské bezpečnosti a spolupráci. A čeští delegáti na ní už tak - lidově řečeno - „dostali čočku“ za nedodržování helsinské dohody o lidských právech. Která mimochodem inspirovala vznik Charty 77.
Strach místodržících až za hrob
Na každý pád ale dav, mírně nicméně neustále rostoucí, který přicházel na Václavské náměstí den za dnem, a neodrazovaly ho surovosti mužů v uniformách ani hrozby následků po případném zadržení, musel nejvyšší patra režimu nutně znervózňovat.
Leden 1989: Krvavý čtvrtek Palachova týdne
19. leden roku 1989 připadl na čtvrtek. Byl to už čtvrtý den demonstrací, které vešly následně do české historie jako Palachův týden.
Na něco takového nebyli komunisté zvyklí. Vždyť naposled došlo ke skutečně velkému protestu v centru metropole při prvém výročí sovětské okupace. Už poměrně dávno. A teď náhle si už od neděle lidé připomínali 20 let od smrti Jana Palacha. Tehdy se snažícího probrat národ z pookupační odevzdanosti.
A jehož odkazu se komunisté, držení u moci právě jen a jen okupanty, báli tak, že dva roky po smrti nechali jeho ostatky tajně vykopat z hrobu a zpopelnit. Úplně v duchu období stalinismu.
Masakr a masová petice
A ve čtvrtek 19. ledna 1989 se počet demonstrantů rozrostl značně. Ať proto, že předcházející den proběhl mírně, jak bylo řečeno, anebo byli nově přišedší strženi odvahou a odhodláním těch neustále se vracejících.
Následoval skutečný masakr, hrůzná podívaná. Speciálně cvičení policisté v bílých přilbách, ale i ti standardně uniformovaní na to šli se vší vehemencí, s chutí si bouchli i milicionáři, chrlily se gejzíry vody, do očí štípal slzný plyn, houkaly sirény, stovky a stovky zatčených bylo cpáno do přistavených autobusů. A tak dále.
Okamžitý efekt to mělo, nesporně. V pátek na Václavák přišlo lidí zase méně a nechali se z náměstí bez bitek vytlačit. Ale záhy na to vznikla petice za propuštění Václava Havla, uvězněného hned v prvý den Palachova týdne.
Podepsaly jí ohromující spousty lidí, kteří by do té doby nic podobného neučinili. A od kterých to hlavně zcela zaskočený režim v nejmenším neočekával. Netušil ostatně, že se právě začíná definitivně hroutit.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
