Lída Rakušanová: Zlo v nás

Zlo, které tenkrát, po záblesku svobody za Pražského jara, právě začínalo, bylo ovšem toho druhu, že jedenadvacetiletý Jan neviděl jinou možnost, než se demonstrativně upálit. Bylo to zlo v nás. Zlo zbabělosti v příslušnících národa, který miloval.

Jak o Palachově smrti informovaly Rozhlasové noviny?

Na den přesně před 50 lety se v Praze upálil student Jan Palach. Protestoval tak proti politickému vývoji v Československu po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. V Libereckém kraji si Palachův čin připomenou na několika místech, v Liberci událost připomene rektor Technické univerzity a někdejší poradce prezidenta Václava Havla Jan Šolc.

Jan Palach nezemřel z protestu proti okupaci Československa v srpnu 1968. Zemřel na protest proti tomu, že se lidé začali s okupací smiřovat. Že se v nových poměrech začínali zabydlovat.

Páteř ale tenkrát ještě zlomenou neměli. Palachův pohřeb se stal o devět dnů později demonstrací za svobodu a demokracii. U vystavené rakve v Karolinu se střídali studenti, profesoři i politici. Za jeho rakví šel Prahou smuteční průvod desítek tisíc lidí. Večer sloužili církevní hodnostáři za Palacha zádušní mši.

Držet ústa a krok

Jan Palach byl jako bratři Mašínové. Poslechněte si, jak na Palacha vzpomíná jeho kamarád z dětství

• Upravit
• Smazat

16. ledna 1969, tedy přesně před 50 lety, se na Václavském náměstí v Praze zapálil Jan Palach. Jeho kamarád z dětství Stanislav Hamr se po 50 letech rozhodl promluvit. Jan podle něho nebyl žádný uzavřený filozof. „Byl to normální kluk,“ shrnuje v rozhovoru s Lucií Výbornou.

A ještě v srpnu 1969 demonstrovaly tisíce lidí v ulicích Prahy, ale i Brna nebo Liberce. Režim proti nim poslal zásahové jednotky, milicionáře a tanky. A dal rozkaz ke střelbě. Při demonstracích v srpnu 1969 zemřelo pět lidí. Nejmladší oběti bylo čtrnáct. V prověrkách, které následovaly na počátku 70. let, to tehdejší kolaborantský režim demonstrantům spočítal. A nejen jim.

Prověrky bylo celoplošné a musel se jich účastnit prakticky každý obyvatel v produktivním věku. Všichni museli odpovídat na stejnou otázku: jak smýšlejí o vstupu vojsk Varšavského paktu do Československa v srpnu 1968. Nešlo už přitom o život jako v 50. letech. O živobytí ale zcela určitě. A také o to, na jaké startovní dráze do života se ocitnou jejich děti.

Marie Fišerová z Polné byla svědkyní upálení Jana Palacha. Vzpomínky se jí z mysli nikdy nevymazaly

Přesně před padesáti lety se před muzeem na pražském Václavském náměstí upálil Jan Palach. Svědkyní oné události byla i Marie Fišerová z Polné.

Kdyby se ale byl tenkrát vzepřel potupným výslechům před prověrkovými komisemi celý národ, nebo alespoň jeho většina, mohlo to dopadnout úplně jinak. Všechny by komunistický režim nemohl vyhodit z práce. Všem dětem by nemohl upřít vyšší vzdělání. Všechny by nemohl zavřít do kriminálu. Nepodařilo by se nastolit normalizaci s jejími devastujícími následky na psychiku lidí a na morálku společnosti.

Důsledky této kolektivní přetvářky jsou tu dodnes: v ochotě ohnout hřbet a myslet si své. Zavírat oči před nepravostmi a hledět si vlastního prospěchu. Remcat v hospodě nebo anonymně na internetu, ale mlčet, když jde o věc. Držet ústa a krok.

Lída Rakušanová|foto: Vendula Kosíková

Přitom právě tohle je zrada na Palachově odkazu. Zlo zbabělosti v nás, na které chtěl svou obětí poukázat, vzkvétá dál. Přesto existuje cesta, jak se mu vzepřít.

Pro začátek by stačilo začít o normalizaci veřejně mluvit. Nezastírat si její zničující vliv. A především, přiznat si vlastní podíl na její existenci. Byla by to, věřte, velká úleva. Individuální i celospolečenská. Jan Palach by nezemřel zbytečně.