Ondřej Houska: Itálie v roce 2022

8. leden 2023

Itálie v roce 2022 zažila několik historických mezníků. Vůbec poprvé se premiérkou stala žena, konkrétně Giorgia Meloniová. A vůbec poprvé od druhé světové války se hlavní vládnoucí stranou stali přímí dědicové fašistů Benita Mussoliniho, tedy Melonové strana Bratři Itálie. Tato dvě prostá konstatování by mohla naznačovat, že země prochází hlubokým přerodem. Ale není tomu tak.

Čtěte také

Začněme u prvního zmíněného prvenství, tedy u faktu, že vládu poprvé vede žena. V praxi to mnoho neznamená. Podobně jako třeba bývalá německá kancléřka Angela Merkelová ani Meloniová svou ženskost v politice vlastně nevyužívá. Nehraje to pro ni zásadnější roli. Netematizuje záležitosti jako třeba rozdíl v platech mužů a žen.

A tady přitom už srovnání s Merkelovou končí, ve společenských záležitostech je velmi, ale velmi konzervativní. Kdyby mohla, nejspíš by zrušila nebo aspoň mimořádně silně omezila právo na potrat, kupříkladu. V praxi to ovšem neudělá, protože by pro to nenalezla dostatečnou podporu a nechce na tomto mimořádně sporném tématu plýtvat politickým kapitálem.

Fašismus bez ohrožení demokracie?

Také fakt, že přesně 100 let po Mussoliniho nástupu k moci je na čele Itálie opět strana, která má ve fašismu své kořeny, vypadá na první pohled dramatičtěji, než čím je ve skutečnosti.

Čtěte také

Ano, Meloniová se ve svém mládí k fašismu otevřeně hlásila a kdybychom detailně prozkoumali členskou základnu Bratří Itálie, našli bychom tam více či méně jednoznačných apologetů Mussoliniho celou řadu. V praxi to ale mnoho neznamená – a to proto, jak Itálie funguje.

Vztah italské společnosti k fašistickému období svých dějin je podstatně jiný, než je tomu třeba v případě Němců. Nemůžeme zacházet do detailů, ale postačí konstatování, že strana Meloniové je pod různými názvy součástí italského mainstreamu už skoro 30 let. Nemalou část té doby přitom byla součástí různých koaličních vlád, sama Meloniová v nich byla víc než tři roky ministryní.

Postfašisté, jak je můžeme nazvat, se tedy na moci v Itálii už podíleli, aniž to znamenalo nějaké ohrožení demokracie, vlády práva a podobně. To vše je v mnohem horší kondici v Maďarsku nebo v Polsku než v Itálii. A rozhodně se na tom nic nezmění.

Totalita nehrozí, ale znepokojení je

Strašení fašisty a krajní pravicí je tedy opravdu jen pouhým strašením. Nové je v Itálii to, že Meloniová se z pozice slabšího koaličního partnera dostala do role hlavní vládní strany. To nás může znepokojovat, pokud s jejími politickými názory nesouhlasíme, ale rozhodně nás to neopravňuje k bití na poplach kvůli ohrožení demokracie. Nic takového skutečně nehrozí.

Čtěte také

Hrozí ale řada jiných věcí. Populisté, kteří nyní v italské vládě usedli, se obvykle vyžívají ve vyvolávání rozporů se sousedními zeměmi. A vláda v Římě to už udělala ve vztahu k Francii kvůli migraci. Migrace přes Středozemní moře bude klackem, kterým bude Itálie bít ostatní státy unie – bude je žádat o solidaritu, tedy o převzetí části běženců. Na paměti by to měla mít i ta část české pravice, která vidí v Meloniové spojenkyni v rámci vztahů Česka a Itálie v Evropské unii.

Stejná vláda, která kdysi potopila Itálii na dno

Dalším otazníkem je to, jak si italská vláda poradí s ekonomikou. Tři strany, které jsou nyní v Římě u moci, jsou ty samé, které v roce 2011 přivedly Itálii na pokraj bankrotu.

Čtěte také

Premiérem tehdy byl Berlusconi, Meloniová byla ministryní pro mládež. Nyní jsou tito lidé zpět, pouze se změnilo rozložení sil uvnitř jejich koalice – Berlusconi zásadně oslabil, Meloniová posílila.

Rozpočet na příští rok, který koalice sestavila, našel u ostatních států eurozóny podporu. Tedy až na návrh, aby mohli obchodníci v některých případech odmítat platby kartou, nebo aby se zvýšil limit, do něhož je možné platit v hotovosti. To jde jasně proti snaze omezit daňové úniky, v Itálii celkem běžný jev. Jenže velkou část voličstva vládnoucích stran představují drobní obchodníci a živnostníci, jichž se šedá ekonomika často týká.

Makroekonomicky vzato jde o marginálii, ale je příznačná – hrozí, že nová vláda se bude starat hlavně o blaho některých zájmových skupin a nebude mít vůli pokračovat v reformách, které rozjel předchozí nadstranický premiér Mario Draghi. Na druhou stranu, tlak trhů i nutnost splnit podmínky spojené s čerpáním peněz z evropského postcovidového Fondu obnovy k tomu kabinet mohou donutit.

Hledáček zaměřený na Meloniovou

Uvidíme taky, jak bude vláda stabilní. Většinu má velkou, ale největšími soupeři vládních stran jsou ony samé. Potvrdilo se to ostatně i v předvolební kampani na podzim roku 2022, kdy se Meloniová, Salvini a Berlusconi vzájemně ostřelovali, byť byli spojenci.

Ondřej Houska

Jde o to, že tyto strany z velké části soupeří o stejné voliče. A pokud některá z nich usoudí, že někdo z koalice vystřelil příliš vysoko a tento elektorát přebírá pod svá křídla, může ho nechat padnout. Meloniové Bratři Itálie jsou nyní s obřím náskokem nejpopulárnější politickou stranou. Takže jim koaliční partneři v roce 2023 nejspíš půjdou po krku.  

Autor je komentátor Hospodářských novin

autor: Ondřej Houska
Spustit audio