Odvolání Rady České televize - mnoho pochybností na všech stranách

Přinejmenším proto, že se v rámci projektu nazvaného "30 návratů" přibližně rok vyráběly doprovodné dokumentární filmy na téma zemanovského zkreslovaní historie. Přesto však náhle Rada ČT pod vedením Jana Jiráka Puchalského rozhodnutí o vysílání seriálu najednou obhajovala chabě a vůbec začala viditelně odtahovat se od svého nedávného favorita, který se ocital jakoby v kleštích, za což si ovšem do značné míry mohl sám, především asi po té, co ustavil programovým ředitelem ČT cizince bez základních znalostí českého prostředí, kulturní i společenské kontinuity a také v neposlední řadě českého jazyka. Tím dal svým oponentům do ruky mocnou zbraň. Přesto působilo chování Rady ČT nestatečně, zejména od okamžiku, kdy se do televize strefovali stále častěji politikové. A tak si asi leckdo řekl, že by bylo třeba Radu složenou vlastně z bůhvíkoho vyměnit. Tento dojem se pak stále potvrzoval. Tlak na Puchalského přitom vzrůstal až mladý a po mnoha stránkách nezkušený ředitel kolosu hospodařícího s několikamiliardovým rozpočtem nakonec sám rezignoval. Muselo mu být jasné, že právě Rada jej už vlastně nemá sílu ani chuť podržet a spíš bojuje sama za sebe (hlasovala dokonce o jeho setrvání ve funkci a Puchalský prošel jen těsně). Puchalský přitom čelil jak útokům zevnitř ČT, především od producentů, tak od externích profesionálů, dodávajících ČT pořady takzvaně "na klíč", až po politiky, včetně v tomto případě ze všech nejhlasitějšího předsedy mediální komise sněmovny Ivana Langra. Major Zeman tu hrál příznačně jen okrajovou roli "obušku na ředitele". Puchalský tedy rezignoval, ale Rada jakoby necítila, že se smyčka stahuje také kolem jejího hrdla. Místo aby po odchodu ředitele oslovila široký okruh kandidátů na uvolněný post a vypsala znovu řádný konkurs - ČT mohl prozatímně řídit nějaký ekonom se sborem programových poradců -rozhodla se vybírat naopak z velmi úzkého kroužku a překotně. Snad aby jí nebylo vyčteno že neřeší stávající bezvládí. A tak jmenovala novým šéfem člověka, který pro to možná má jisté předpoklady, ale kritikům, se stejně zamlouvat nebude už proto, že nemůže vědět příliš o podniku jež řídí, protože do něj ze zcela jiných sfér přišel teprve nedávno, nadto jako Puchalského člověk. Takže Rada ČT jakoby volbou Dušana Chmelíčka a zároveň až demonstrativním odmítnutím jen aspoň uvažovat o návratu obecně přijatelného Iva Mathé chtěla dát najevo, že hodlá držet jistou linii. To ovšem bylo přinejmenším neobratné a protivníky Rady to muselo popudit. Podle nich se přece Puchalský neosvědčil, dobrovolně také odešel, proč tedy za něho chvatně instalovat kohosi blízkého bývalému řediteli jak věkem, tak znalostmi o televizním provozu a možná i smyslu? A hodlala-li Rada ČT spáchat veřejnou sebevraždu, pak nemohla udělat nic lepšího než to, že totiž nikomu nesdělila, co jí vedlo k jmenování právě Dušana Chmelíčka novým ředitelem. Mimo jiné tím předně zkomplikovala život jemu samému - usedal do obzvlášť rozžhaveného křesla a Rada nebyla schopna říci proč, a tím se za něho vlastně postavit. Obzvlášť když už Chmelíčka uvedla do funkce bez konkursu. Pokračování pak bylo neodvratné. Radu s podkopanou autoritou někteří členové opustili, vyměnil se i její předseda. Nabízelo se ovšem, aby Rada rezignovala hodinu po té, co abdikoval Jakub Puchalský, bylo by to logické. Ale v Čechách tak oblíbené lpění na funkcích spojených s nějakou mocí i hmotnými statky zasáhlo podle všeho i televizní radní a tak nakonec zbylo na sněmovně Radu odvolat, což přitom rozhodně není šťastné rozluštění televizní tajenky, stejně i nadále nevyřešené. Rada je tedy po tomto pátku pryč, ale zůstává po ní čerstvě ustavený ředitel. Během příštích měsíců poslanci jmenují novou radu, ale co když se té Chmelíček nebude zamlouvat? Anebo co když bude nová Rada ČT už vysloveně prodlouženou rukou nejsilnějších politických stran ve sněmovně? Hlavně toho se leckdo předem obává a asi ne neoprávněně. Když už situace dospěla tak daleko že bývalá Jirákova a do tohoto pátku pak Kučíkova rada padla, stálo by nyní za to hledat nový model jak ji sestavovat, aby se dva televizní kanály nestaly nástrojem politiky a aby ČT byla pokud možno co nejvíc nezávislá. Především na toto téma by se nyní měla vést široká diskuse. Na tom, kdo televizi fakticky vede z ředitelského křesla, totiž zase až tak mnoho nesejde. Pokud bude schopen porozumět tomu nezastavitelnému "stroji na vysílání", jeho poslání a také jeho vnitřnímu mechanismu.