Odstrašující premiant?

Země skutečně splnila stanovená ekonomická kritéria a posuzování jejich kvality a dlouhodobé udržitelnosti bylo snad ještě přísnější, než u předešlých příchozích. Přesto zde ale cosi trochu drhne.

Slovensko vedené vládou stran Roberta Fica, Jána Sloty a Vladimíra Mečiara předstihlo své sousedy z Višegrádské čtyřky a najednou se stává jakoby nejúspěšnější transformovanou středoevropskou ekonomikou. Tento obraz je dílem zasloužený: země pod vedením vlád Mikuláše Dzurindy prošla osmiletou fascinující proměnou z vyděděnce na plnohodnotného člena NATO a Evropské unie, jejíž bude díky euru v následujících letech ještě jaksi plnohodnotnější součástí než Česko, Maďarsko a Polsko. Druhou polovinu Dzurindova vládnutí pak navíc poznamenaly ekonomické reformy, které z investory obcházené země udělaly kapitálový magnet. Nové povzbuzení proudu investic si nyní Slovensko slibuje od zavedení eura. Dosavadní prudký růst ekonomiky si v takovém případě může nadále udržet slušnou úroveň a dobří sousedé by to měli Slovensku přát - dokonce i ve vlastním zájmu. Ale je tady těch několik "ale".

Vyjmenovaná pozitiva Ficova vláda zdědila po své předchůdkyni, na níž tak usilovně plive. Premiér sice zdaleka nesplnil své předvolební antireformní sliby a tak si ekonomika stále udržuje dobrou imidž i měřitelný vysoký růst. Nicméně na své předvolební sliby Robert Fico ani tak úplně nezapomněl a koketuje s různými pokusy stále cosi regulovat, kontrolovat, vyvlastňovat a dokonce trestat. Například nepřiměřený zisk, nebo příště očekávanou snahu se nadměrně obohatit na převádění cen ze slovenských korun na eura. Levicový pohled na svět je samozřejmě legitimním politickým směrem a Ficova sociálnědemokratická strana Smer k jeho realizaci skutečně dostala od voličů i mandát. Od politických partnerů v Evropské unii by tedy nebylo moudré ani prozíravé to jakkoli komentovat.

Jinou věcí však již je, zda se kýženým investorům bude chtít riskovat osud svého kapitálu v zemi, jejíž premiér každou chvíli vyhrožuje regulací zisku nebo omezováním konkurence. Protože i kdyby stokrát dostal Fico od voličů mandát poroučet větru - dešti, v globalizovaném světě mu stejně neporučí, nanejvýš odežene majitele velkých peněz do méně riskantních vod. Je totiž rozdíl mezi evropskými levicovými standardy ochrany oprávněných sociálních zájmů pracujících a již zmíněnou koketérií s autoritářstvím. On to totiž není až tak nevinný flirt, neb i když slovenský premiér spoustu svých nápadů zatím nedotáhl do konce, již atmosféra neustálých vyhrůžek a nátlaku na novináře, penzijní fondy nebo další podniky a podnikatele vytváří určitou faktickou situaci, vzdalující zemi od ideálů svobody a demokracie. Nehledě na to, že některé nápady premiér Fico přece jen do konce dotáhl, nová podoba tiskového zákona budiž výmluvným příkladem.

Vrátíme-li se na začátek, věci se nyní mají tak, že po prvním lednu příštího roku by Slovensko mělo být ekonomicky i politicky o něco vlivnějším členem Evropské unie, než Česko, Maďarsko a Polsko, které zůstanou mimo měnovou unii a tedy vně jakéhosi integračního jádra. Čistě ekonomická rizika by podle všeho měly nadále a snad i lépe hlídat orgány evropské měnové unie, ať už mluvíme o hrozbách inflace, prohlubování deficitu a podobně. Kdo však bude hlídat rizika politická? Toť otázka.

Když na přelomu tisíciletí členové Evropské unie zmrazili své vztahy s Rakouskem na protest proti vstupu rakouských lidovců do koalice se Svobodnými tehdy pod vedením Jörga Haidera, oprávněně jsme si kladli otázku, není-li to reakce přehnaná a co se asi v budoucnu stane, když do některé z vlád členů unie vstoupí politik nebo strana, kteří nejen vedou populistické a nacionalistické řeči a překračují hranici dobrého vkusu, ale někdo, kdo si skutečně zadal s autoritářstvím, kdo porušil ústavu a překračoval zákony minimálně zahlazováním stop po násilných trestných činech někoho jiného. Bude taková země z unie vyloučena? Nikoliv, můžeme dnes říci, neb odpověď už známe. Když na Slovensku vstoupí do vlády hrubozrnný nacionalista Ján Slota s člověkem, kvůli němuž nemohla země léta ani pomyslet na vstup do NATO a Evropské unie, totiž s Vladimírem Mečiarem, nestane se vůbec nic. Ani když je pod vládní střechu přivede bývalý komunista Robert Fico, občasný návštěvník autoritářských vládců v různých koutech světa, sám kontrolor opilý mocí, nestane se vůbec nic, pomineme-li pozastavení členství Ficova Smeru ve Straně evropských socialistů - z čehož si zas tak moc velkou hlavu zjevně nedělal. A teď se dokonce pasuje do role jakéhosi premianta.

Zatímco na kandidující Slovensko dokázala Evropská unie činit různé politické tlaky, nyní působí bezzubě. Nejeden členský stát má přece také kdejaké máslíčko na hlavě, nejeden evropský politik by také rád možná nasadil novinářům náhubek. Pobyt v ekonomicky relativně blahobytné unii, utěšující se jednotnou měnou a neobvyklou mírou svobody pohybu peněz i osob, jakoby trochu ukolébával občanskou společnost. Příklad Slovenska, ale v určitých fázích třeba také Polska a jiných zemí však naznačuje, že kromě zájmu o to, co se děje v Barmě nebo Tibetu by možná nebylo v Evropě od věci častěji se podívat blíže i na to, co se děje u našich nejbližších sousedů... nebo třeba také u nás doma.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .