Odpovědnost nebo nucená kuratela

Úplné zrušení poplatků ve zdravotnictví, jejichž výše je v poměru k předrevoluční době dokonce nižší než byla tehdy. Vezmeme-li oficiální přepočítací koeficient, tak dnešních třicet korun jsou necelé tehdejší čtyři koruny. Nebo návrh na rozpuštění dividendy ČEZu na almužny k důchodům, a to pokud možno plošně. Ne, nepatřím k těm, kteří by to cílové skupině záviděli nebo nepřáli. Rozdávejme, ale až v době, kdy na to budeme mít. Je obecně známo, že většina těchto návrhů je z dílny sociálních demokratů, komunistů a někdy i lidovců. Proto bylo prohlášení Jiřího Paroubka po schůzce premiéra s Topolánkem téměř výsměchem, když řekl: "Na schůzce mi chybělo a bude jedním z hlavních témat mého jednání s premiérem, jaké kroky podnikne vláda k řešení ekonomické krize a snížení rozpočtového schodku."

Ať by se premiér nepolitické vlády spolu se ministrem financí snažili sebevíc, je to sněmovní spojení stran s levicovým smýšlením, které veškeré jejich kroky podrazí. Slova o tom, že se jedná jen o přesuny v rozpočtovaných položkách jsou od základu nepravdivá, protože i změny již schválené ubraly z výdajů, které mají mandatorní charakter a na něž se proto peníze musejí získat jakkoliv. Tedy mnohdy i nevýhodnou a předraženou státní půjčkou. Další frází populistických prohlášení je poukazování na fakt, že náš státní schodek ani kumulovaný státní dluh není tak vysoký jako v některých vyspělejších zemích. Je to sice pravda, ale struktura a nastavení rozpočtů těchto zemí nevede k úplné spotřebě rozpočtů budoucích, protože se jedná o jednorázový propad způsobený injekcemi do propadajícího se hospodářství v důsledku krize. V očekávaných dobách prosperity budou na rozdíl od nás mít na to, aby své nynější dluhy splatily. Vždyť už nyní máme jen osmnáct procent rozpočtu k rozdělení, zbytek jsou splátky úroků a povinná vydání.

Můžeme se ptát, co dělali ministři financí předchozích vlád a proč dopustili takový způsob rozdělovaní rozpočtu. Odpovědí bude, že bez ohledu na odbornou stránku, která je na tento post dosadila a měli by ji mít, se podřizovali sekretariátům svých stran a jejich podbízení se voličům. Tím se stalo, že v době nejvyššího růstu hospodářství rostla téměř stejným tempem i zadluženost státu. Rozhazování dosáhlo svého vrcholu před volbami v roce 2006 za účasti jednoho z nejpopulárnějších politiků a tehdy také strážce státní pokladny Bohuslava Sobotky. V dalších letech se ekonomičtí ministři Topolánkovy vlády netajili tím, že okolo dvaceti procent ministerských úředníků je přebytečných, ale pod rouškou evropského předsednictví připustili jejich nárůst. Eduard Janota tomu pokusil učinit přítrž alespoň zrušením neobsazených míst. I taková redukce je nedostatečná, ale mnohde to jinak nejde, protože je kvalita nahrazována kvantitou.

Existuje vůbec nějaké řešení, jak se dostat z dluhové pasti a neskončit pod diktátem Mezinárodního měnového fondu? Ten by totiž nebral ohled na přání politiků, ani by nezlepšoval situaci běžným obyvatelům země. Na maďarském příkladu vidíme, že by se musela provést řada reforem včetně zmrazení mezd, důchodů, drastického omezení sociálních výdajů a výdajů státního aparátu na všech stupních, což nám již vůdčí politici neříkají. Ano, je nutné i na poslaneckých křeslech zapomenout na ono římské "carpe diem" a místo toho přijmout zákon o rozpočtové kázni a odpovědnosti politiků za veřejné finance. Ostatně ministr Janota přiznal, že požadavek Evropské unie na přijetí eura do roku 2013 Česká republika není schopna splnit, ačkoliv se k tomu zavázala. Vláda musí do konce měsíce tuto skutečnost písemně sdělit do Bruselu a dodat k tomu předpoklad možného snížení podílu deficitu státního rozpočtu na hrubém domácím produktu pod tři procenta.

Reformy vedoucí k ozdravení ekonomiky státu by nejlépe odstartovalo uzavření paktu mezi hlavními či parlamentními stranami o přijetí eura do roku 2015, což je reálný termín, a to ještě před jarními volbami. Tak by se nejlépe poznalo, kdo reformy dělat nechce a nebude a jednalo by se o čitelné poselství těm voličům, kteří cítí odpovědnost za své potomky. Nebo budeme čekat na to až se pod maastrichtskou kuratelu dostaneme nedobrovolně a bolestivěji?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .