Odposlechem k lepším zítřkům

Směrnice se - říká zpráva - netýká obsahu hovorů či e-mailů, ale jen informací o tom kdo, kdy, jak dlouho, odkud telefonoval či elektronicky psal. To by mohlo, říkají odborníci, pomoci příslušným orgánům v tzv. "boji proti terorismu", popřípadě v boji proti "organizovanému zločinu". Na to se dá říct jediné - ano, snad tohle bezmezné nakukování do soukromí všech telefonistů a elektronických pisatelů pomůže zabránit nějakému velkému neštěstí nebo hroznému zločinu. A snad se o tom i něco dozvíme. Na místě je spíše obava, že to někde křachne, i kdyby jen kvůli tomu, že si policejní ucho zrovna muselo odskočit na toaletu. Ale zpět domů:

My, u nás, v České republice, o této problematice víme své. V poslední době celkem pravidelně zveřejňuje hlavní zpravodajská relace veřejnoprávní České televize ukázky z telefonických rozhovorů několika našich spoluobčanů.

Nebudu nyní rozebírat etické pozadí zveřejňování takových hovorů. Jejich obsah je téměř samovysvětlující, a když by něco náhodou divák nechtěl nebo neuměl pochopit, televizní moderátor mu to napoví. Jde v těch hovorech o to, že několik našich spoluobčanů, shodou okolností zapletených do jedné rozvětvené trestní kauzy, naprosto bezostyšně hovoří o tom, jak se jim daří cloumat s různými složkami státní správy. Hovoří o tom, jak a co se má komu říct, co má kdo udělat, aby se zatušovalo něčí provinění (konkrétně šlo nejnověji o bagatelizování opilecké autonehody jednoho vysoko postaveného soudce), kde a na jakých úředních místech se má - lidově řečeno - zatlačit, aby se soukromé i veřejné záležitosti telefonistů nějak pro ně příznivě pohnuly.

Tím, že hovoří o podvodných věcech má být (domýšlím se) jaksi samovolně ospravedlněno zveřejnění jejich konverzace. Kdyby si povídali o plánované, uskutečněné a úspěšně zakryté nevěře, asi by to televize veřejné služby nevysílala.

Jestli je to vysílání soukromých (byť odsouzeníhodných) hovorů etické, nechám doopravdy stranou. Jde mi o něco jiného. Jde mi o tón, o náladu jejich hovorů. Z toho na mně jde hrůza.

Obsah oněch soukromých hovorů je přesvědčivě o něčem trestuhodném a trestném, přičemž ale zúčastnění telefonisté o tom hovoří jako o běžné rutině. Navíc tak důvěrným tónem, doprovázeným tak familiérními výrazy, že je jasné, jak jsou si ti různě vysoko a na různě (převážně však hodně) vysokých postech usazení "bráškové" (tak se mnozí z nich titulují) blízcí. Kladou-li si nějaké úkoly, neříkají - "Musíš udělat to a to.", nýbrž říkají věcným tónem - "Je třeba tohle a tamto, musí to vyjít, jinak jsme amatéři." Doposud jsme tyhle věci vídali ve filmech o mafii - baví se v nich tím stylem, aby bylo jasno, nikoli směšní policajti, ale ti báječní mafiáni.. A tohle je právě to, co mě děsí. Ti telefonisté jsou velice vypráskaní (ve smyslu "chytří") lidé. Bezpochyby musí vědět, že se pohybují nejen za hranicí dobrého vychování, ale také i daleko za hranicí zákona - přitom zastávají funkce velice mocné, hájí a pomáhají si navzájem v soudcovských talárech, na městských úřadech, ve vedení politických stran, a co já vím, kde všude ještě. Je naprosto nechutné, jak pohrdají všemi pravidly, jak nepsanými lidskými, tak psanými zákonnými normami, jen proto, že je to ně prostě výhodné. Děsí mě, že těch pár hlasů, které nyní slýcháváme po večerech ve zpravodajské relaci, nejsou jediní - že to nejsou osamělí šílenci, či pár nějak pobloudilých jedinců. Obávám se, že podobný způsob používání a recipročního využívání známostí, cizím slovem "klientelismus", je typickým operačním modem pro žití a přežití určité kasty lidí v postkomunistické společnosti. Vzhledem ke spoustě všelijakých divných a nevysvětlitelných či - lépe řečeno - nikdy nijak pořádně nevysvětlených afér našich špičkových politiků je na místě obava, že vymezení či množina, označená jako "určitá kasta lidí" bude obludně velká. Je mi trochu divné, že zákonodárci, kteří ve snaze ochránit před zločinem společnost, neváhají snížit věkovou hranici pro trestní odpovědnost mladistvých na 14 let, ale na druhé straně nejsou schopni, v rámci ochrany téže společnosti, navrhnout naopak zvýšení trestní odpovědnosti pro lidi, kteří po způsobu shora zmiňovaných "telefonistů" rozvolňují normy, na kterých by společnost měla naopak stát a stavět.

A vzhledem k tomu, že se mezi "telefonisty" vyskytují i muži v soudcovských talárech, ještě jeden neproveditelný návrh: Kdyby totiž za zneužití pravomocí veřejného činitele, v takovém rozsahu, jaký veřejnosti odhalují "telefonisté" ve svých hovorech, byla minimální sazba, řekněme (budu shovívavý) deset let pro jednotlivce a patnáct let v rámci skupiny, za závažnější provinění pak obvinění ze sabotáže proti státu (konkrétně z terorismu) a příslušné výjimečné tresty, třeba bychom ve zpravodajských relacích slyšeli méně cizích soukromých telefonátů, ale více o úspěších země.