Obama a radar v Brdech

V souvislosti se současnou vážnou finanční a hospodářskou krizí se objevily spekulace, že by Spojené státy pod Obalovým vedením mohly od nákladného projektu odstoupit, nebo by se jeho budování mohlo alespoň o několik let oddálit. Z úst nového amerického prezidenta pochopitelně k tomuto tématu zatím žádné vyjádření nezaznělo. Vzhledem k problémům, které bude muset řešit, je tato záležitost na seznamu spíše v nižších patrech než vyšších. Takže české diplomacii zbývají prakticky jen dvě možnosti. Buďto počkat, až se americký prezident vyjádří, nebo se zdvořile zeptat, jak se Spojené státy americké k radaru pod novým vedení staví.

Do té doby je jaksi zbytečné čeřit vodu na české politické scéně. Realitu asi nejlépe vystihuje hodnocení ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Ten se vyjádřil na adresu radaru zhruba v tom smyslu, že kdo platí, tak ten si také může říct, kdy co bude. Jinými slovy řečeno, vyrazit do klíčového boje o ratifikaci radaru bude mít pro Mirka Topolánka smysl až v momentě, kdy Američané vyřknou definitivní ano. V souvislosti s pochybnostmi o tom, zda radar vůbec bude, je poněkud absurdní skutečnost, že vlády obou zemí prostřednictvím ministrů zahraničí už před několika měsíci podepsaly příslušné smlouvy. Předpokládalo by se tudíž, že uzavřená dohoda bude platit. Momentálně je přinejmenším zpochybňována.

Z americké strany tím, že nová administrativa podle nejrůznějších signálů váhá, zda se do projektu skutečně pustí. Česká strana zase nemůže zaručit, že podpis pod dohodu má patřičnou váhu rovnající se prosazení smlouvy v parlamentu. Z tohoto úhlu pohledu mohou obě strany působit jako neseriózní partneři. S nadsázkou řečeno, jeden nabízí zboží, které nemá na skladě a druhý slibuje jeho nákup i když se musí nejprve dovolit a povolení ještě nedostal.

Z tohoto úhlu pohledu pak vypadají poněkud absurdně dohady o tom, zda a jakým způsobem by se na případném systému protiraketové obrany mělo podílet Rusko. U projektů týkajících se mezinárodních bezpečnostních otázek by se totiž očekával poněkud jiný postup. Na začátku by mělo být pevné rozhodnutí vlády Spojených států amerických pustit se do výstavby protiraketového systému. Pak by mělo následovat vytipování příslušné lokality a jednání s představiteli konkrétních zemí. Ruku v ruce s tím by měla následovat diplomatická aktivita, která by posoudila všechny možné mezinárodní dopady. Ta by měla být provázena jednáním, které by definitivně vyřešilo případné zapojení Ruska do takového projektu. Po všech těchto krocích by mělo být jasno, zda je projekt uskutečnitelný, kdo se na něm bude podílet a jak ovlivní mezinárodní vztahy. Vrcholem by pak mělo být vypracování příslušných smluv, jejich projednání v zemích, kterých se to bezprostředně týká. Celý proces by pak měl být korunován podpisem smluv a jejich hladkou ratifikací.

Vzhledem k tomu, že smlouvy týkající se vybudování systému protiraketové obrany Spojených států amerických v Evropě jsou sice podepsány, ale výstavba je zpochybňována i jejím zadavatelem, má k tomuto scénáři vývoj poměrně daleko. Proto není překvapením neustálé rozviřování polemik o smyslu vybudování celého systému, nebo nekonečné diskuse o případném zapojení Ruska do tohoto projektu. Ty v současné době vyvolávají pocit, že mohou mít souvislost spíše s diplomacií zaměřenou na problémy kolem dodávek ruského plynu do Evropy, než se snahou řešit případnou ochranu starého kontinentu před raketovým útokem někde z Asie.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .